Mezi Indií a Pákistánem dohasíná napětí. Alespoň se to zdá z posledního vývoje, kdy ustalo vzájemné ostřelování, a pákistánská strana oznámila obnovení vlakové spojení mezi oběma zeměmi i znovuotevření leteckého prostoru. Pákistán už předtím podnikl kroky k deeskalaci násilí, když v pátek propustil pilota letadla sestřeleného během indického náletu.

Střety mezi indickými bezpečnostními složkami a kašmírskými teroristy, z jejichž podpory Indie obviňuje Pákistán, však pokračují i nadále. Právě ty v minulých týdnech vyústily ve vůbec nejhorší vojenský konflikt od roku 1999, ve kterém se oba sousedi po sebevražedném útoku proti indickým policistům navzájem bombardovali. Při této příležitosti došlo k sestřelení několika letounů a zajetí indického pilota.

Nešťastné dělení

Nejnovější vojenskou konfrontaci mezi Indií a Pákistánem je možné přičíst na vrub několika faktorům. Prapůvod konfliktu je samozřejmě nutné hledat v překotném a nadmíru krvavém procesu ukončování koloniální nadvlády, které doprovázelo rozhodnutí rozdělit Britskou Indii do dvou samostatných států na základě náboženské příslušnosti.

Zatímco oblasti pod přímou britskou kontrolou skončily na jedné nebo druhé straně dle rozhodnutí rozhraničovacích komisí, v případě Kašmíru byl proces dělení složitější. Šlo totiž o tzv. knížecí stát, tedy území pod autokratickou kontrolou dědičného vládce, jenž pouze uznával svrchovanost britské koruny a vzdával se v její prospěch určitých pravomocí.

Tyto feudální domény měly mít podle britského plánu na rozdělení Indie alespoň teoreticky právo se samy rozhodnout, jestli se připojí k Indii, Pákistánu nebo zvolí cestu samostatnosti. Přičemž stát Džammú a Kašmír měl oproti stovkám jiných knížectví výjimečnou geografickou polohu, která jeho panovníkovi skutečně umožňovala relativně svobodnou volbu mezi oběma vznikajícími zeměmi.

Není pochyb o tom, že spojení s Pákistánem by bylo přirozenější, odpovídaly by mu kulturní vazby i čistě praktické ohledy na již existující dopravní spojení. Obyvatelé knížectví Džammú a Kašmír byli navíc ze tří čtvrtin muslimského vyznání, přestože na jeho historicky nesourodém území žila významná hinduistická a buddhistická menšina.

Knížectví však už od samotného vzniku v polovině 19. století vládli hinduističtí mahárádžové a ti se podle Británií nastavených podmínek rozdělení nemuseli ohlížet na přání jejich většinově muslimských poddaných. Což také nečinili — muslimové měli omezená práva v každodenním i politickém životě a přední reprezentanti jejich komunity seděli od konce 30. let ve vězení.

Osud Kašmíru navíc eminentně zajímal indické politiky v čele s premiérem Džaváharlálem Néhrúem, mimochodem pocházejícím z rodiny kašmírských panditů, jenž opakovaně upozorňoval na strategickou pozici tohoto území při ochraně indické severní hranice.

Nehrú se také domníval, že by se Kašmír pod vedením jeho blízkého přítele Muhamada Abdulláha z Kašmírské konference mohl stát příkladem muslimsko-hinduistického soužití a základem opětovného znovusjednocení Indie na sekulárním, demokratickém základu. Ze strany podle něj neživotaschopného Pákistánu přitom neočekával komplikace.

„Je zjevné, že by se měl Kašmír stát součástí Indie, což uspokojí přání lidu i jejich mahárádži,“ napsal Nehrú ještě v roce 1947 poslednímu britskému místokráli Louisi Mountbattenovi. „Je absurdní se domnívat, že by Pákistán v takovém případě dělal problémy.“

Válečné konflikty

Předpověď indického ministerského předsedy se tragicky nenaplnila. Kašmírský mahárádža Hari Singh se v říjnu roku 1947 nakonec skutečně rozhodl pro připojení k Indii, ale až pod tlakem muslimských vzbouřenců, jimž se za pomoci paštúnských válečníků z pákistánského území podařilo dostat na dohled hlavního města a vyhlásit nezávislý stát.

Následoval dlouho plánovaný vstup indické armády na kašmírské území a vzápětí stejný krok ze strany Pákistánu, který vehementně rozporoval mahárádžovo právo rozhodovat o osudu svých poddaných. Výsledkem byla první pákistánsko-indická válka, kterou teprve 5. ledna roku 1949 ukončilo příměří a ustanovení tzv. Linie kontroly dodnes oddělující území okupované oběma zeměmi.

Příměří se podařilo vynutit mimo jiné díky angažmá nově vzniklé Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, jejíž rezoluce stanovila základní parametry mírového uspořádání. K jejich splnění ale nikdy nedošlo — Pákistán se z okupovaných území vojensky nestáhl a Indie pro změnu dodnes neuspořádala slíbené referendum o jejich osudu.

Příhraniční oblasti se proměnily v jeden z nejvíce militarizovaných regionů na světě — jen na indické straně je rozmístěno asi půl milionu vojáků — a v příštích desetiletích se staly svědky střetů včetně plnohodnotných válečných konfliktů v letech 1965, 1971 a 1999, v nichž povětšinou dominovala Indie. Znepřátelení sousedé si mezitím pořídili jaderné zbraně, čímž význam permanentně doutnajícího konfliktu ještě vzrostl.

Obtížní partneři