Úplně na hranici s Bavorskem, poblíž Železné hůrky, sopky, kterou navštívil a popsal Goethe, mezi českou obcí Mýtina a německým městečkem Neualbenreuth je v lese nádherné místo. Mezi stromy tam vyvěrá minerální pramen. Tlakem spodních vrstev voda mocně vře a probublává, pramen je vrouben betonovým bazénem, je studený, perlivý, chuti železité.

V obci Mýtina, kde je dnes sídlo pohraniční policie, býval kravín. Ten po roce 1990, kdy padla železná opona a s ní i elektricky nabitá drátěná stěna, ostnaté dráty a všechno to strašidelné příslušenství, zbourali a na jeho místě za chvíli stála dřevěná konstrukce pro haly budoucí stáčírny minerální vody. My, obyvatelé pohraničí, jsme z toho měli radost, těšili jsme se na pracovní příležitosti, využití přírodního zdroje se nám zdálo rozumné, dopravní zatížení by přineslo i lepší spojení do Chebu.

Ta dřevěná konstrukce, už notně zteřelá, tam stojí dodnes, stáčírna postavena nebyla, pramen naštěstí vyvěrá dál uprostřed lesa, kde o něm ví jen pár znalců okolí. Nevím, proč z projektu sešlo, komu došly peníze, nedostal úvěr, podrazil ho partner, ale když dnes sleduji monopolní postavení firmy Mattoni v celém kraji západočeských lázní, říkám si, že by se stejně neudrželi, tak jako se neudržela ani františkolázeňská Štěpánka, které svého času v 90. letech dokonce i sponzorovala chebské divadlo. Malé projekty z místních zdrojů prostě neměly šanci.

V téže době se vyhrávaly volby s programem, v němž byla výstavba inženýrských sítí pro průmyslové zóny. Mluvilo se o pracovních příležitostech a ještě se nevědělo, že to budou továrny bez oken a pracovat že v nich budou cizinci z Východu, najatí otrokářskými agenturami. Transformující se státní statky na svých polích postavily benzínové pumpy a tržnice, zemědělské půdy nikomu nebylo líto. Nastala nutnost stavět obchvaty měst a obcí, které zabetonovaly ohromná území, v mnoha případech v podstatě zlikvidovaly možnost procházky po okolí. Nechtěli jsme to, ale přišlo to samo a zvykli jsme si. Blíží se volby a měli bychom přemýšlet o tom, co je v naší správě veřejných věcí špatně a jak zajistit, aby se v tom nepokračovalo, ale skoro všichni, kdo se ucházejí o naše hlasy, nám předkládají plány, jak neměnit nic podstatného. Volební programy jsou v podstatě negativní.

Nemám nervy na to sledovat politické debaty v televizi. Vůbec se mi zdá, že televize příliš jenom mluví, že málo pracuje s obrazem, s nějakým tvarem. Na můj vkus a nervy je příliš mnoho televizních pořadů pouhou debatou — rozhovorem-talk show-estrádou, při níž se sedí za stolem a mluví, mluví, mluví, řečmi se zastírá skutečnost. Takže jsem se jen silou vůle přinutila sledovat Otázky Václava Moravce Speciál z některých krajů, naposledy z Jihočeského. Zajímala mě dvě hlavní témata: Šumava a Temelín. V obou byla mezi zástupci politických stran ODS, ČSSD, Věci veřejné, KSČM a TOP 09 v podstatě shoda, jiný názor měl jenom nestranický zástupce Strany zelených Alois Pavličko, někdejší ředitel Národního parku Šumava, v roce 2007 odvolaný, po odvolání v téže instituci nadále zaměstnaný.

Při debatě o Temelínu se všichni odvolávali na Pačesovu zprávu, komunistický kandidát Vojtěch Filip dokonce s poukazem, že jde o to, abychom se nemuseli bát, že nám někdo někde zavře kohoutek. Udivilo mě, že k nám elektrický proud teče odněkud, kde je možno zavřít kohoutek, myslela jsem, že jsme ve výrobě elektrické energie nejen soběstační, ale že ji dokonce vyvážíme. To se přece říká, když se vede kampaň proti obnovitelným zdrojům, které přece nepotřebujeme, protože máme elektrické energie dost, dokonce ji můžeme vyvážet.

Fotovoltaické panely a větrné vrtule nám hyzdí krajinu, zejména úhory kolem dálnic, zatímco jaderná elektrárna a její eventuální staveniště není ničím škodlivým, žít v její blízkosti je docela příjemné, provoz betonářských aut u Vltavy je v pořádku, příroda to přežije a člověk to potřebuje. Alois Pavličko, jediný proti pokračující výstavbě Temelína, vyzýval s odkazem na Pačesovu zprávu k šetření a vývoji nových technologií, a nikdo mu neoponoval, že o šetření u nás přece vůbec nejde, elektrická energie není veřejný statek, ale obchodovatelná komodita, které je třeba co nejvíc vyrobit a prodat.

Výzva k šetření v těchto souřadnicích je nevěrohodná, zhasínáním na chodbě to nezachráníme. Šetřit se nebude, a pokud se podaří někde snížit spotřebu elektrické energie, vznikne okamžitě nějaká další technologie, která ušetřenou energii odčerpá. Je to vidět na klimatizaci, kterou v našich klimatických poměrech nikterak nepotřebujeme, kdybychom si ovšem nestavěli domy a jiné prostory tak, že to v nich bez klimatizace nejde. Umělé zasněžování svahů jistě umožňuje ziskové podnikání v mnoha oborech souvisejících s lyžováním, od obchodu sportovními potřebami a oděvy až po, co já vím, ubytovací a pohostinské služby (nebudeme-li považovat např. ortopedické operace za kšeft, v čemž ale nemám jistotu). Nutné to však není, tuto spotřebu energie bychom si mohli ušetřit. Jenže zisk z toho lyžařského byznysu tak vysoko překračuje náklady na energii, že se to vyplatí. A tohle souvisí s energetickou bezpečností? Proč se vůbec bavíme o nějakém šetření, když nám jde jenom o výrobu a spotřebu?

A to mi připomíná, abych se vrátila k televizním Otázkám Václava Moravce. Všeobecná shoda Jihočechů napříč politickými stranami nastala vlastně i pokud jde o Národní park Šumava. Kromě Aloise Pavlička si všichni myslí, že je třeba těžit, zalesňovat, stavět, parkovat, lyžovat. Že ochranná 1. zóna je fundamentalistický nesmysl. Kdosi, a myslím, že to byl Vítězslav Jandák za ČSSD, řekl, že se přece nemůžeme starat o kdejakého broučka a vykašlat se (slovník poslance Jandáka známe) na lidi na Šumavě, které existence Národního parku Šumava jako rezervace a území, ponechaného přírodnímu vývoji, ať už bude jakýkoliv, ohrožuje, omezuje kvalitu jejich života. Cha! A stavba dálnic, průmyslových objektů, příměstských obytných částí, protihlukových stěn, skladů, průmyslových zón a obrovských nákupních a byrokratických center neohrožuje lidi v okolí, nekazí jim kvalitu života? Co to je za politikum, které označuje za nepřátele harmonického života člověka přírodu a neuvěřitelné zdevastování celé země stavbami globálního provozu prohlašuje za nutné, samozřejmé, společensky prospěšné? Vždyť je to všechno součást propleteného kšeftu, kterému hraje i to, že bude pokrytecky usilovat o příjemnou rekreaci lidí, kterým zničil jejich bezprostřední okolí.

Všechny naše politické strany chtějí udržet dosavadní status quo a člověku se nechce volit žádnou z nich. Už proto, že ty všemi respektované dálnice jako by byly postaveny jako agitační plocha pro jejich nesnesitelné tváře a pitomé hlášky.