Miloslav Štěrba je prototypem regionálního aktivisty, nezvykle praktického intelektuála, kterému veřejné poměry nikdy nedají spát. Smekal jsem před ním již během našeho společného pobytu v Občanském hnutí. Nevyhýbal se komunální politice, vyjadřoval se, hojně — a hlavně moudře — psal. Po čase jsem si jej všiml v sociální demokracii, straně, která leckdy víc než na nadšený aktivismus dá na šedivou důslednost partajního soukolí. Taky to v ní pan Štěrba neměl lehké. Doma na Zlínsku narážel na struktury navázané na poslance-přeběhlíka Melčáka, zastání se nedostal ani u stranických špiček. Z ČSSD byl vyobcován, přestože čipernějšího člena aby jeden pohledal.

Dnes Miloslav Štěrba kope za Stranu práv občanů — Zemanovce. Našel si alternativu: menší, pružnější, nezatíženou vnitřními antipatiemi. Šlouf-nešlouf, Zbytek-nezbytek. Možná se časem zklame jako nedávno zesnulý exposlanec Robert Kopecký, který na Ústecku absolvoval cestu z ČSSD do SPOZ a zpátky. Možná ale vydrží a bude patřit k těm, co vykrývají bílá místa, jež nedokáže zaplnit Paroubkova ČSSD.

Před časem jsem zde rozebíral obnovený politický apetit Miloše Zemana (a Václava Klause) a podivné ekonomické prostření na něj navázané. Mám velmi nepěkné mínění o Zemanově ješitnosti a pomstychtivosti. Opoziční smlouva uzavřená Zemanem s ODS byla nejhrubším faulem na politickou, hospodářskou a společenskou transformaci. Za většinou jeho ministrů zůstala divná pachuť. Přesto…

Přistihl jsem se nedávno, jak vřele Miloši Zemanovi přikyvuji. Jsa ekonomický laik, znalý leda tak malé násobilky a tak tak schopný vyplnit daňové přiznání, pohlížím na předvolební žonglování s čísly, rozpočty, poučkami s odstupem prostého sedláka. Nevěřím na neviditelnou ruku trhu, na filantropii bankéřů, ale ani na třinácté důchody a roztáčení spotřeby navyšováním sociálních dávek.

A teď pár citátů z rozhovoru, který Švédskem nadšený Miloš Zeman poskytl 11. března týdeníku Reflex: „Investice, nikoli spotřeba… Tzv. třináctý důchod není žádný třináctý důchod. Průměrný starobní důchod v zemi je kolem deseti tisíc korun. Když někomu vyplatíte třináctý důchod, tak deset tisíc. Pod pojmem třináctý důchod se ovšem nabízí částka 2400 korun, což pokládám za kupování voličů… Navrhuji progresivní zdanění. Složená daňová kvóta je v Česku přibližně 35 procent, ve Švédsku šedesát procent. I kdyby se u nás zvýšila jen o pět procent, náš rozpočet by najednou byl v přebytku padesáti miliard korun… U daně z přidané hodnoty chceme zvýšit rozdíl mezi nižší (deset procent) a vyšší (dvacet procent) sazbou. Kdybychom zvýšili vyšší na dvaadvacet procent, už získáte o třicet miliard korun více. My potřebujeme prostě vyšší rozpočtové příjmy. Ne na sociální dávky jako ČSSD, ale na investice… Za vyšší zdanění chceme lidem nabídnout bezplatné školství a zdravotnictví. Rozhodně jim nechci nabídnout štědré sociální dávky, když budou — jak se to děje dnes — odmítat veřejné práce…“

Interview představuje Zemana v nejlepší formě. Teze, s nimiž člověk nesouhlasí, snadno překryjí přesné postřehy a nekomplikované analýzy.

Slabších míst na Zemanově koncepci si u příležitosti ekonomického fóra „Zlatá koruna“ všiml 17. března v Právu Martin Hekrdla: „A je to! Stačí investovat, na HDP nehledět, dlaň nenatahovat a nekonzumovat. Co a pro koho se pak bude vozit v kamiónech, je zcela nepodstatné. Musíme dostavět dálnici D8 (skvělá investice), převálcovat ekology, cizokrajné ještěrky i "třicet procent pitomců" v národě žijících. A snad i demokracii, protože — prohlásil šéf Strany práv občanů — bohužel volby jsou skoro pořád.“

Nepochybuji, že Zeman má blíže k betonové lobby než k enviromentalistům. Investovat ale jde i jinam než do dálnic a jezů: do výstavby či rekonstrukce škol, sociálních ústavů, kulturních památek, bytových domů… Nemluvě o modernizaci průmyslu a zelených technologiích.

Velkou zásluhou Jiřího Paroubka je, že ČSSD odstřihl od Miloše Zemana a jeho stylu. Neznamená to však, že by svět nastíněný Zemanem nemohl být — aspoň občas — atraktivnější než Paroubkův. Což píši s nezvyklým mrazením v zádech.

Problém je přitom obecnější. Těžko se zbavit pocitu, že velkým stranám narostl hřebínek a jsou schopny mávnout rukou tu nad odstíněným programem, tu nad členy či sympatizanty s minoritním názorem nebo stylem. Je to pyšné a lehkomyslné. Proč jsem, k čertu, odsouzen poslouchat chytrá slova častěji od menšinových mluvčích než od reprezentantů velkých stran? Je to jen proto, že je snazší útočit na první signální, nic nekomplikovat, neotevírat prostor pro pochybnosti?

I dominantní partaje musí prozřít, že srozumitelné programové poselství by nemělo být zaměňováno za populismus, přemýšliví a emancipovaní lidé by neměli být nahrazováni kývači a kariéristy. Dokud se političtí giganti nenaučí používat pinzetu místo kladiva, nemohou se divit nárůstu podpory menších stran — středových, extrémních i demagogických k prasknutí.

Pozadí nových politických hvězdiček (SPOZ, Věcí veřejných, TOP 09…) může být stokrát podezřelé. Stokrát je též může usvědčovat dávná praxe recyklovaných lídrů, tolik odlišná od jejich dnešních libozvučných tónů. Proniknou-li však do sněmovny, začnou svoji etablovanou konkurenci patřičně „vychovávat“. A té nezbude než se naučit pozorněji naslouchat a empatičtěji jednat. Třeba jí nakonec dojde, že ani pomyslné zrno by nemělo přijít nazmar. Na to je česká demokracie ještě příliš mladá, zranitelná a důvěra lidí v politiku slabá, podmíněná.