Stály jsme spolu s šesti romskými dívkami na zastávce v jedné vesnici. Kolem nás projely čtyři motorky a na každé dva polovojensky oblečení místní mladíci. Vyhrožovali nám, že nás zmlátí, protože jsme si dovolily přijet na víkend do jejich vesnice a koupat se v jejich rybníce. Skupinka cestujících, kteří čekali na autobus, se začala nenápadně vzdalovat. Tehdy jsem se poprvé bála o svůj život. Trvalo to několik minut, možná jen jednu, pak přijel autobus a my jsme do něj nastoupily.

Předtím i potom jsem zažila ještě několik konfliktních situací i násilných střetů, nic mne však tolik nepoznamenalo, možná proto, že v ostatních případech jsem nebyla nečinná, šlo o skutečné přepadení a já jsem se bránila, nebo jsem bránila jiné, a nebyl čas, aby mne strach ochromil.

Trvalo mi několik let, než jsem byla schopná diskutovat s Čechy, kteří „nejsou rasisti, ale nesnášejí Cikány“. Při každé příležitosti, kdy na toto téma došlo, jsem si vzpomněla na ten strašný pocit a při vědomí, že Romové s tím strachem musejí žít, bát se posílat své děti do školy, strachovat se, když se večer opozdí, jsem nebyla s to věcně argumentovat. A ještě několik dalších let mi trvalo, než jsem pochopila, že na té druhé straně je strach jedním z pilířů, na němž vyrůstá rasismus. A že pro člověka, který se Romů bojí, může být právě strach důvodem jeho nenávisti.

Nechci porovnávat odlišnou povahu a „oprávněnost“ obou strachů, to by ani nebylo možné, neboť na straně Romů je několik mrtvých a obavy z napadení změnily velké části Romů radikálně život. Rovněž nechci psát o neonacismu, od toho jsou tu povolanější.

Jde tu pouze a jedině o ten svíravý pocit ohrožení, který přerůstá ve strach a posléze se nutně musí proměnit v nenávist, pokud ho dotyčný nedokáže nějak zpracovat. Což mnozí sice dokáží, ale další nikoliv, a pak je v důsledku lhostejné, zda strach vyrostl na přímé negativní zkušenosti, nebo je jen produktem předsudku. Lidská představivost působí někdy tak silně, že i ve chvílích, kdy se nestane vůbec nic, je sama o sobě zdrojem silných negativních pocitů. Krásně to vyjadřuje známý vtip o zajíci a sáňkách, který končí zajícovou větou: „Tak si ty zasraný sáně nech.“ Představa, že se něco mohlo (opět) stát, musí být třeba pro rodiče, kteří čekají na své dítě a to se nevrací, zdrojem velkého trápení. Pokud se k tomu přidá oprávněná či domnělá obava, že by mohlo být napadeno, je zaděláno na opravdový problém.

Vyslechla jsem již mnoho příběhů o napadení, o násilných střetech od Romů i Neromů, od přímých aktérů, nebo zprostředkovaných od přátel a příbuzných. Příběhů, které se lavinovitě šíří a u úzkostnějších povah vyvolávají nevolnost. Jedno mají společné. Téměř nikdy kolemjdoucí do násilných sporů nezasahují. Lhostejně procházejí kolem a dělají, že to nevidí. Kdyby si lidé nemuseli být jistí, že v případě, že je (nebo jejich příbuzné a přátele) někdo napadne, se jich nikdo nezastane, nemuseli by se tolik bát. Takto vlastně jen chodíme a doufáme, že nás se to týkat nebude, že nám se to vyhne.

Kdysi jsem někde četla úvahu, že je vlastně s podivem, do jaké míry dokážeme v naší civilizaci koexistovat. Tolik lidí bydlí v tak těsné blízkosti, pohybují se po ulicích, jezdí spolu hromadnou dopravou a přicházejí dnes a denně do kontaktu. Přesto dochází k relativně malému počtu excesů, lidé se denně na ulicích a v metru nezabíjejí, jedná se o jev spíše výjimečný. Připočteme-li k tomu nenávist vůči Romům, která se šíří ve veřejném prostoru, na internetu i v ústním podání, je vlastně s podivem, že situace není mnohem horší.

Bylo by však ještě mnohem obdivuhodnější, kdyby bylo normální, že případný násilný střet začnou okamžitě všichni okolo řešit. Pak bychom se minimálně za bílého dne nemuseli nikdy bát. Měli bychom jistotu, že se nám nic nestane. Vždyť jsou kolem nás lidé.