Spisovatelka Hana Androniková a režisérka Jana Svobodová nazkoušely v Divadle Archa spolu s multinárodnostním souborem Allstar Refjudží Company inscenaci Pakosti a Drabanti. Zaměřili se v ní na fenomén přistěhovalectví a zejména na rasistické a xenofobní nálady, které ho v české společnosti provázejí.

Téma je žánrově pojednáno jako veselý kabaret o fiktivní volbě prezidenta České republiky a o možnosti, že by se jím mohl stát kurdský imigrant. Žánr se zčásti daří držet, takže je na scéně možné pozorovat sled scének a hudebních výstupů, v rámci něhož každá postava dostane prostor k prezentaci svých stanovisek, svých pocitů, svého dosavadního života.

Divák se může obeznámit, aspoň zčásti, nejen s důvody, proč se rozhodli odejít ze své vlasti a přijít k nám, ale může si také užít své vlastní, podvědomé xenofobní nálady a posoudit, jaké pocity se v něm probouzí při představě, že by na Pražském hradě zasedl Kurd nebo Číňan. Je to zábavné. Obzvlášť, když shledá, jak je pro něj ta představa nepřijatelná nebo neobvyklá.

Protipól k orientálním přistěhovalcům, kteří se pohybují na scéně, představují v inscenaci postavy nacisty Horsta Zuckriga a Izabely Riadné, ryzích mluvčích evropských nacionalistů a fašistů. Utkají se s přistěhovalci v prezidentských volbách. A zatímco jsou promluvy kandidujícího Kurda Džuana Šemdina prodchnuty všeobecnými poselstvími a výzvami ke spokojenému životu a k toleranci, náckové publiku vysvětlují, agitují, jak je jiná barva než bílá na Hradě nepřípustná a jak je nutné, aby se imigranti vrátili, odkud přišli.

Všichni aktéři jsou zároveň členy jevištního orchestru a čas od času se chopí hudebních nástrojů a hrají a zpívají. Třeba husitskou píseň Ktož sú boží bojovníci, což je opět roztomile neobvyklé. Ale také mnohé jiné.

Inscenace ovšem nakonec naráží na několik zásadních problémů, které jsou u podobných projektů až smutně běžné. Tím zásadním je, že ačkoli se deklaruje jako politicko-nekorektní kabaret a ač ze scény skutečně zaznívají výrazy jako „čmoudi“, „mouřeníni“ apod., přece jen jde o podívanou značně krotkou a nerazantní. Už i kvůli tomu, že sympatie tvůrců jsou jednoznačně na straně imigrantů, zatímco o Horstovi Zuckrigovi se můžeme dozvědět, že ho maminka oblékala do růžových šatiček.

Na zesměšnění zde mají tradičně nárok jen náckové. I když je jemná ironie a sebeironie citelná také u ostatních. Přesto vzniká asymetrie, která nepracuje ani tak s autentickým detailem, ani se skutečným vyhrocením postojů protistran, jež by provokativně postavila sobě naroveň, ale s obvyklými humanistickými klišé, podle kterých jsou náckové zlí a směšní a imigranti ti hodní a ryze lidští.

Nechci zde tvrdit, že tomu tak ve skutečnosti není, i když to zní na první poslech nevěrohodně. Imigranti to u nás opravdu nemají snadné. Ale v Arše si mohli dát přece jen víc záležet na podrobnostech. Sice chápu, proč mají autoři potřebu podobné postoje vyjadřovat. Ale už méně, proč takto napřímo a proč občas s didaktickou suchopárností.

Dalším problémem představení je skutečnost, že na jevišti vystupující imigranti nejsou profesionální herci a čeština některých z nich je často škobrtající. Což sice samo o sobě působí autenticky, ale míru porozumění tomu, co říkají, přece jen snižuje. Obzvláště v situacích, v nichž se promlouvá do hudebního podkresu. Na premiéře tak nebylo rozumět téměř třetině textu.

V anotacích a recenzích na inscenaci bývá často zmiňováno umění všech členů souboru hrát na nějaký hudební nástroj. Ve skutečnosti umí na něco hrát jen pár z nich a hudba je tomu také podřízena. Tedy většinou. Všichni vytvářejí minimalistické kreace, v rámci nichž si vystačí jen s několika tóny, které dokola opakují. Což ve výsledku skládá orchestrální kompozici. Potíž ovšem je, že někteří nejsou na své hudební nástroje schopni zahrát čistě ani těch pár tónů. Hudba je proto místy tak otřesně falešná, že se až proměňuje v bezděčnou parodii sebe samé. Nemluvě ani o tom, že kapela disponuje bubenicí, která občas vypadává z rytmu.

Divadlo Archa podobné osvětové projekty produkuje často. V jádru je to sympatické. Jenže jakoby chyběla větší profesionalita, suverénnost jevištního tvaru a fantazie. Zato přebývají dobré úmysly, naučnost a apelativnost. A nedaří se ani dostatečně využít a dodržet žánr kabaretu, který namísto toho, aby byl sledem precizně vypointovaných čísel, je sledem výstupů, které se rozplizle přelévají jeden do druhého. Ale třeba to byl tvůrčí záměr.

Herci se jako postavy občas v rámci agitace obracejí přímo na publikum a snaží se ho interaktivně vtáhnout do dění. Do budoucna bych jim tedy přál, aby v hledišti nikdy nenarazili na skupinu skutečných nácků, kteří se na představení přijdou podívat a na každé zahajlování Horsta Zuckriga pozdvihnou pravici a po každém slově „čmoud“ nadšeně v hledišti zajásají.

Je možné, že by to naopak mohlo inscenaci prospět, pokud by herci podobnou konfrontaci ustáli. Spíš si ale myslím, že by i přes interaktivnost inscenace něco podobného ve skutečnosti nezvládli, ze scény prchli a představení se předčasně ukončilo. Je totiž nejspíš schopno komunikovat jen s podobně humanisticky naladěným divákem. Ale třeba to stačí. Třeba je pro svobodomyslné lidi důležité mít platfromu, v rámci níž se mohou utvrzovat ve svém humanismu. Jen hrozí nebezpečí, že se z idejí mohou za určitých okolností stát pouhé floskule. A ideologie.

Pakosti a drabanti. Scénář Hana Androniková, režie a scénografie Jana Svobodová, hudba Michael Romanyshyn, kostýmy Roman Růžička, hrají Petra Lustigová, Miran Kasem, Jing Lu, Eva Hromníková, Philipp Schenker, Ivana Hessová. Premiéra 25. března v Divadle Archa Praha.