Odpusťte, že budu zcela výjimečně a stručně osobní: Když jsem v lednu 2009 skončil po devíti letech v Literárních novinách, myslel jsem si, že pro ně budu psát každý týden sloupek a věnovat se jiným věcem, na které jsem předtím neměl čas. Takovou jsem měl s novým vydavatelem dohodu. Že ji nedodržel, mne postavilo před tři otázky: 1. Psát dále? 2. Kam? 3. Nemohl bych pro věci, na kterých mi záleží, někde pracovat účinněji? Z odpovědí na tyto otázky vznikl Deník Referendum; následující text, první sloupek, je pokusem o rekonstrukci úvah, které mne k takovému závěru vedly.

Těžko říci, zda znechucení obyvatelstva politikou může dostoupit ještě většího stupně, než na jakém se právě nachází. Nebo přesněji: o kolik více bude zapotřebí ještě Čechy znechutit, aniž by se při první příležitosti houfně nepřiklonili k věrohodnému příslibu autoritativní vlády, která nebude krást a zavede pořádek?

Je pravděpodobné, že některé strany mají zošklivování politiky lidem dokonce zahrnuto do své strategie, poněvadž znajíce se dobře, vědí, že své voliče sbírají zejména mezi otrlejšími z nás. Tím však prudký odpor, který politické prostředí dnes v lidech vyvolává, vysvětlíme jen zčásti.

Hlavním viníkem nevolnosti, kterou lidé dvacet let po demokratické revoluci pociťují nad stavem veřejných poměrů, jsou samozřejmě politické strany; vždyť většina z nich — snad kromě jednohubky jménem TOP 09 — už nemá pravdivý ani název.

Dokonce budeme muset uznat i to, že úroveň prakticky všech politických stran se od vzniku České republiky kontinuálně zhoršuje, byť se některým může zdát, že Mirek Topolánek představuje jistý pokrok ODS oproti Václavu Klausovi, a jiným zase, že Jiří Paroubek je zlepšením stavu ČSSD oproti Miloši Zemanovi. Představa, že předsedové odrážejí reálný stav celku politické strany, je u nás obecně zahnízděným bludem, který má snad své kořeny ještě v patriarchálních časech rakousko-uherského mocnářství.