Odpusťte, že budu zcela výjimečně a stručně osobní: Když jsem v lednu 2009 skončil po devíti letech v Literárních novinách, myslel jsem si, že pro ně budu psát každý týden sloupek a věnovat se jiným věcem, na které jsem předtím neměl čas. Takovou jsem měl s novým vydavatelem dohodu. Že ji nedodržel, mne postavilo před tři otázky: 1. Psát dále? 2. Kam? 3. Nemohl bych pro věci, na kterých mi záleží, někde pracovat účinněji? Z odpovědí na tyto otázky vznikl Deník Referendum; následující text, první sloupek, je pokusem o rekonstrukci úvah, které mne k takovému závěru vedly.

Těžko říci, zda znechucení obyvatelstva politikou může dostoupit ještě většího stupně, než na jakém se právě nachází. Nebo přesněji: o kolik více bude zapotřebí ještě Čechy znechutit, aniž by se při první příležitosti houfně nepřiklonili k věrohodnému příslibu autoritativní vlády, která nebude krást a zavede pořádek?

Je pravděpodobné, že některé strany mají zošklivování politiky lidem dokonce zahrnuto do své strategie, poněvadž znajíce se dobře, vědí, že své voliče sbírají zejména mezi otrlejšími z nás. Tím však prudký odpor, který politické prostředí dnes v lidech vyvolává, vysvětlíme jen zčásti.

Hlavním viníkem nevolnosti, kterou lidé dvacet let po demokratické revoluci pociťují nad stavem veřejných poměrů, jsou samozřejmě politické strany; vždyť většina z nich — snad kromě jednohubky jménem TOP 09 — už nemá pravdivý ani název.

Dokonce budeme muset uznat i to, že úroveň prakticky všech politických stran se od vzniku České republiky kontinuálně zhoršuje, byť se některým může zdát, že Mirek Topolánek představuje jistý pokrok ODS oproti Václavu Klausovi, a jiným zase, že Jiří Paroubek je zlepšením stavu ČSSD oproti Miloši Zemanovi. Představa, že předsedové odrážejí reálný stav celku politické strany, je u nás obecně zahnízděným bludem, který má snad své kořeny ještě v patriarchálních časech rakousko-uherského mocnářství.

O politických stranách — o tom, jak jsou strašné — vám ovšem vyprávět nemusím; to víte sami lépe než já, který v nich posud nacházím určité zalíbení. Leč politické strany, byť často spíše bezděčně nežli záměrně, vytvářejí svými rozhodnutími základní rámec veřejného prostoru, který obýváme. Otázka, jež by nás tedy měla všechny zajímat, zní: jsou-li tak strašné, jakým způsobem je bude možné vylepšit?

Už od osmdesátých let jsme se smáli všem, kteří radili, že politickou stranu lze vylepšit vstupem do ní. Ačkoli se mnozí z nás, této výchově navzdory, o to pokusili, zatím se nezdá, že by to byla cesta účinná. Třebaže ji nechceme nikomu rozmlouvat — překvapení přece nejsou vyloučena — asi bude panovat takřka obecná shoda v tom, že pokud by vstup do strany měl být naší jedinou nadějí, bylo by lepší se poohlédnout po nějaké přívětivější planetě.

Nejde-li to ovšem dobře zevnitř (a ono to trošku jde, ale kdo má u všech všudy tu oběť podstupovat!), zbývá jediná cesta: vylepšovat je zvenčí. Jak? Domnívám se, že se nabízejí pouze dvě cesty: občanská iniciativa a sdělovací prostředek.

Jenomže vztah občanské iniciativy a politické strany v demokracii se podobá vztahu Sněhurky a Královny ze známé pohádky. Při happy-endu dobré, ale kdo má snášet ten děj mezi tím?

Prozradím zde díl z marketingového plánu Deníku Referendum: chceme být hlasem českých občanských iniciativ. Je to dobrý plán, protože v sobě zahrnuje konkurenční boj jako svou posilu. Jinak řečeno: nebojíme se, že ostatní média budou chtít být více mluvčím občanské společnosti nežli my, protože kdyby se to stalo, bude to znamenat, že uspějeme i skrze svou konkurenci.

Avšak české občanské iniciativy namnoze působí, jako by právě dnes procházely onou částí pohádkového příběhu, kdy se hlavní hrdinka s chutí zakusuje do otráveného jablka a upadá do hlubokého spánku. Každý přátelsky nakloněný pozorovatel tuzemské občanské společnosti jistě ochotně uzná, že se tu hemží množství sympatických trpaslíků, ale Sněhurek? Minimum.

Co tedy zbývá? Sdělovací prostředky, neboli, jak se dnes hezky česky říká, média. Podívejme se ale na ně bez pohádkových metafor, neboť nic takového, jako je přítomný český mediální provoz, si lidé z idylických časů Karla Jaromíra Erbena neuměli představit: kromě audiovizuálních tzv. produktů mají vliv jen deníky, a vedle nich už jen Reflex, Respekt a Týden. Není to trojhlavá saň, je to rafinovanější.

Ačkoli řada živých lidí v útrobách těchto institucí dělá opravdu skvělou práci — vždyť ani domácí zpravodajství Deníku Referendum by bez ní nemohlo existovat — celky jednotlivých našich týdeníků a deníků si počínají přesně takovým způsobem, který se nám tak oškliví na politických stranách.

Několik příkladů. Zahraničně politický expert Mladé fronty Dnes Viliam Buchert otiskne pogromistický text proti čtyřem švýcarským minaretům u dvou stovek tamějších mešit v den, kdy celá Evropa včetně Vatikánu i švýcarské vlády hořce lituje ostudného výsledku referenda. Dočtou se něco čtenáři MF Dnes o skutečných evropských reakcích na švýcarskou ostudu? Pochopitelně nikoli.

Deník Právo, obecně považovaný za poslední mediální výspu české demokratické levice, otiskuje seriál propagandistických nesmyslů z cesty jedné z nejobskurnějších postav evropské pravice, českého prezidenta Václava Klause, Latinskou Amerikou. Kdyby na tomtéž místě v tomtéž listě vycházelo na pokračování některé z neprávem zapomenutých romanet Julia Zeyera, nepůsobilo by to pitoreskněji — a české demokratické levici, ba ani české demokracii, by to nepřineslo míň.

Když se všechno shrne, těžko hledat argumenty proti tvrzení, že Pavel Šafr tu dnes účinkuje v nejméně stejně špatné roli jako Mirek Toplánek nebo že Zdeněk Porybný pochroumává kvalitu zdejší demokracie nejméně tak jako Jiří Paroubek.

Zbývá tedy nejlepší z českých deníků: Aktuálně.cz. To je pravý internetový exil výkvětu současného českého novinářství, vycházejí v něm úžasné texty a pracují zde skvělí profesionálové. Aktuálně.cz je naším sedmým vzorem.

Ale i ono častěji než zřídka podléhá některým stereotypům, dusícím současné české myšlení: pravicově korektním (apriorní podpora TOP 09), antikomunistickým (konformní postoj k případu Milana Kundery), protiruským (apriorní podpora brdského radaru).

Říkáte, že je tu svoboda a volný trh? Nuže, chceme být konkurencí.