Když Joshuovi zazvonil telefon, přepadla nás nervozita. Vojenský režim v Barmě pronásledoval kolegy v jeho utajené novinářské síti po měsíce. Držitelé kamer byli považováni za nepřátele státu. Mnoho z nich se skrývá. Další, bez zdrojů a plni strachu, uprchli za hranice. Ostatní jsou týráni v barmských věznicích.

S Joshuou jsme pracovali v jeho malé kanceláři v thajském městě Mae Sot, které leží na hranici s Barmou. Tu zazvonil telefon. Bylo horké dubnové počasí roku 2008 a právě se odehrával pátý den Vodní slavnosti, buddhistického Nového roku v Barmě.

Už dva měsíce jsme zkoumali videomateriál z barmského povstání v roce 2007, kdy demonstranti v Rangúnu a dalších barmských městech žádali pokojný přechod k demokracii, po téměř půl století vojenské diktatury.

Desítky tisíc kněží a civilistů pochodovaly někdejším hlavním městem Rangúnem a skandovaly: „Všem bytostem svobodu bez strachu a strádání — usmíření, usmíření, usmíření."

To se ale nesplnilo. Během dvou dní ostré střelby byl Rangún zahalen slzným plynem a rachotem z pušek. Davy prchaly, aby unikly zastřelení. Mnoho lidí bylo zabito a armáda Barmu neprodyšně uzavřela.

Joshua je sedmadvacetiletý mladík. Seznámil jsem se s ním během své práce na dokumentárním filmu „Barmský VJ". Společně jsme pracovali na námětu a scénáři filmu a on je jeho hlavní postavou a vypravěčem.

Joshua pracuje jako utajený videožurnalista v Barmě a vede velmi riskantní život. Když barmská armáda v roce 1962 získala moc, neprodleně dala najevo svou pozici zabitím dvou set univerzitních studentů, kteří poklidně demonstrovali proti vojenskému puči. Zpráva byla jasná: od nynějška mohou ti, kdo se ozvou proti barmským generálům, čekat takovou odplatu. Znovu se to stalo v roce 1988, kdy byly zabity tisíce lidí. Byla to taková tragédie, že dokonce zdravotní sestry a lékaři vyvěsili z oken nemocnic transparenty, na nichž písmem napsaným krví obětí žádali vojáky, aby zastavili zabíjení. V září 2007 se historie zopakovala znovu.

Joshua pracuje pro Demokratický hlas Barmy (Democratic Voice of Burma — DVB), exilovou barmskou televizní stanici se sídlem v norském Oslu. DVB vysílá zpravodajství, informace a pořady do Barmy a je jedinou televizí, která vytváří alternativu k médiím a vytváření reality, na něž bezvýhradně dohlíží armáda. Populace byla udržována v nevzdělanosti, bez informací — zvláště těch ze světa. Sledování DVB je považováno za protistátní zločin.

V Barmě má DVB malou síť utajených žurnalistů. Ti se i přes nezřízené násilí ze strany armády a množství agentů a špionů v populaci snaží získávat příběhy, které by Barmáncům umožnily poznat realitu.

V telefonátu byl Joshua vyzván k návratu do Rangúnu. Z Barmy uprchl před sedmi měsíci poté, co nafilmoval malou demonstraci. Byly to tak nezvyklé záběry z této uzavřené země, že obletěly celosvětové zpravodajské relace. Měsíc nato začaly velké demonstrace v Rangúnu a Joshua se z thajské pobočky stal taktickým vedoucím videožurnalistů v Barmě, kteří světu poskytli záběry z povstání a jeho následného potlačení. Veškerý zahraniční tisk dostal zákaz vstupu do země — poprvé v historii utajení žurnalisté poskytovali materiál pro hlavní televizní stanice na světě. Byla to televizní revoluce. Bylo to také poprvé, kdy na sebe mohli Barmánci pohlížet jako na autonomní osobnosti v televizi, která vysílala v barmštině a která vyjadřovala jejich tužby.

Joshua dostal za úkol vrátit se do Rangúnu a vyklidit byt naplněný kompromitujícím materiálem: laptopy, satelitními modemy, páskami a hlavně psanými poznámkami s telefonními čísly a krycími jmény jiných členů sítě. Pouze Joshua a jeho kolega videožurnalista Aung Maung, jenž byl uvězněn během vojenského potlačení, věděli, kde se byt nalézá. Bylo zcela klíčové, aby se nikdo nestihl zmocnit obsahu, protože to by celou síť DVB zničilo. Joshua od bytu neměl klíče a musel najít nenápadný způsob, jak se do něj dostat a nevzbudit podezření.

Rozhodl se neprodleně odjet a využít Vodní slavnost jako záminku. Během karnevalového veselí, času zapomnění, přetékají ulice Rangúnu lidmi navzájem se polévajícími vodou, která má smýt hříchy a zlé skutky učiněné v uplynulém roce. Lidé tančí, hodují a pijí, jiní jsou zase obtěžkáni hadicemi, kbelíky, lahvemi, hrnky nebo čímkoli, co lze využít k polévání ostatních. Dokonce i generálové se toho účastní, polévají se navzájem vodou. Později večer jsou záznamy opakovaně uváděny v barmské televizi. Později k tomu Joshua dodal: „Nezáleží na tom, kolik vody na sebe nalijí. Nedokážu si představit, jak ze sebe mohou smýt to, co napáchali v Barmě."

Joshua ilegálně odcestoval do Rangúnu. Následoval jsem jej, abych jej svou kamerou pokryl. Letěl jsem letadlem. Při návratu do Barmy jsem pocítil to, co už jsem vnímal tolikrát: lidské utrpení viselo ve vzduchu, hluboký smutek usazený v každé molekule a částečce v té zemi. Ozvala se ve mně Joshuova slova z někdejšího rozhovoru „všichni v Barmě trpí, včetně generálů".

Během odjezdu z letiště jsem si vzpomněl na jeden z našich nočních hovorů v Mae Sot: zeptal jsem se Joshuy, jak mu bylo, když se dozvěděl, že Aung Maung byl uvězněn. Věděli jsme, že ho týdny mučili vodou a že paralyzovaně ležel ve zničeném nemocničním pavilonu ve vězení na okraji Rangúnu. „Hna myaw tal,” odpověděl Joshua. Chvíli nám trvalo přeložit to do angličtiny. Znamená to „něco je nenávratně rozbité". Zjistil jsem, že ta věta vystihuje celkovou atmosféru v Barmě.

S tímto hluboce usazeným pocitem se Joshua vrátil do Rangúnu, aniž by věděl, zda Aung Maung něco prozradil, či nikoli. Vzpomněli jsme si ale také na to, co učí v buddhistických klášterech: to, že jedna z příčin pádu a úpadku je „vyhýbání se opravit to, co se rozbilo". Učí také to, že pro dnešní Barmu je klíčové, aby to všechny skupiny lidí uvedly do praxe.

Setkali jsme se o dva dny později ve vodou promáčeném městě, jen sto metrů od místa, kde byl zabit japonský videožurnalista Kenji Nagai. Joshua byl velmi vystrašený. Když jsme míjeli děti, které na nás se smíchem chrstaly vodu, řekl mi, co ho děsí: podle zdrojů z vězení bylo mučení na Aunga Maunga příliš, utrpení nevydržel a pod nátlakem promluvil. Kolik se vojenská rozvědka dozvěděla či zda věděla o bytě, Joshua netušil. Vše se nám vymklo z rukou.

Kdyby Joshuu chytili, potkal by jej stejný osud jako mnoho Barmánců. Skončil by na samotce, bez možnosti číst, psát a mluvit. Byl by uvězněn v tmavých místnostech, kde se čas a prostor rozmlžují. Jediné hlasy, které tam jsou slyšet, vycházejí zevnitř hlavy. Nezměrný hlad způsobí pouhé slovo nadrápané na kus papíru. Většina lidských hlasů patří bachařům, kteří řvou nadávky. Další jsou hlasy těch, kteří úpí při rutinním bití a je jen otázka času, kdy bude patřit vám.

Joshua se otočil a na rohu se se mnou rozloučil. Věděl jsem, že mu za nic na světě nemohu pomoci s tím, o co mu jde. Slova, která mě léta pronásledovala, mi kdysi řekla barmská žena starající se o zneužité dívky v Thajsku a teď se vrátila: „Jane, jsme lidé, kteří sami nemají ochranu, přesto se snaží ochránit další lidi, kteří ji taky nemají." Joshuovi jsem mohl jen popřát štěstí a pak se jen dívat, jak se noří do davu, osamocen se svým úkolem.

V Rangúnu jsem strávil nekonečné dny a točil dodatečné záběry. Potkal jsem pár barmských chlápků, kteří mi hrdinsky chtěli pomoci s pár rekonstrukcemi pro film. Jenže můj strach narostl spolu s třemi telefonními čísly, které mi Joshua dal a na které jsem se však nedovolal. Kde je — co je s ním?

O čtyři dny později jsem musel zpět do Thajska, abych se setkal s dánským štábem kvůli našemu poslednímu natáčení. Tam jsem dostal echo, že Joshuovi se podařilo splnit svůj úkol a dostat se zpět. Budoucnost sítě tím byla zachráněna.

Během loňského roku Joshua se svým kolegou Aungem Htunem, rovněž protagonistou Barmského VJ, cestovali spolu s filmem po světě a hovořili a své práci a situaci v Barmě. Setkali se s četnými publiky a dali jim možnost pocítit barmské podmínky. Poskytli stovky rozhovorů, objevili se v čelních televizních stanicích, setkali se s celebritami a vysoce postavenými politiky. Vše se to ale stalo v anonymitě. Zároveň byli odstřiženi od Barmy, svých rodin, přátel a přítelkyň — musí vše vložit do své práce, jak to vystihl Aung Htun: „Cítím se hrozně, vím, že mnoho mnichů, s nimiž jsem během vojenského útlaku hovořil, skončilo ve vězení. Je to jako teď — cena za náš úspěch je vysoká, pro ty ve vězení zvlášť. Mohli je bít víc než kdy jindy a jejich tresty už ani nejde prodloužit. Někdy se sám sebe ptám, kam až můžu zajít, abych to byl pořád já — skutečně sám sebou?"

Internetové stránky: http://burmavjmovie.com

Přeložil Ivo Bystřičan