Pořádal jsem a stále ještě pořádám tolik táborů pro děti a mládež, že se mi jejich počet ztrácí než v lehce zamlžených obzorech paměti. Snad jich bylo padesát čtyři nebo padesát sedm. Není to podstatné.

Na počátku svých táborů jsem organizoval den běžným způsobem, tak jak to bylo a dodnes je v převážné míře takových malých přírodních táborů zavedeno.

Tak třeba vaření. Pro celou skupinu pětadvaceti a čtyřiceti účastníků vaří malá skupina, třeba pětičlenná skupinka, která byla k tomuto úkolu na tento den vyčleněná. Musí udělat všechno potřebné: nanosit dřevo, nařezat je, udržovat oheň, nanosit potraviny a vodu, omýt zeleninu, nakrájet to všechno a v horším případě naškrábat kopu brambor. Výsledek byl jednoznačný. Nechuť, pláč, vůbec nepomáhalo racionální přesvědčování typu „dnes ty, ale zítra jiní, a ty budeš mít zas jiný program, hry, soutěže, ale dnes musíš…“ Nakonec většinou vařili dospělí a děti se honily kolem.

Kde byla chyba, když se toto rozdělení nezbytných prací zdálo být tak racionální? Jak nahoře, tak i dole, jak v malém, tak i ve větším. To, co měly děti udělat, se vymykalo jejich zkušenosti, hromada práce byla obrovská, kupa brambor k pláči, schopnost samoorganizace malá a tak to také všechno skončilo. Vaření pro celý tábor se stalo martyriem.