Chudoba je mnohorozměrný pojem a znamená mnohonásobné porušení lidských práv. Příčiny chudoby jsou hluboké, mnohovrstevnaté a svou úlohu v nich sehrávají různí aktéři. Opatření v podobě konkrétních projektů mohou vést k určitému omezení chudoby, ale její úplné odstranění bude vyžadovat komplexní morální, právní a politický přístup. Rámec pro něj poskytují lidská práva. Je ale třeba mít na paměti, že rozhodující oblastí zásahů v tomto mnohovrstevnatém přístupu zaměřeném na řadu aktérů a používajícím různé metody je rovina postižených komunit — lidí, kteří sami zakoušejí chudobu. S nimi je třeba pracovat, posilovat jejich schopnosti a umění vést druhé tak, aby znali svá lidská práva a hlásili se o ně.

Výchozím bodem pro analýzu chudoby je uznání faktu, že nikdo nezná chudobu lépe než ti, kdo v ní žijí. „Vstaň a ber se za svá práva“ je název výukového programu, který nedávno uspořádalo Hakijamii, středisko pro sociální a hospodářská práva sídlící v keňském Nai­ro­bi, společně s Dignity International. Sešlo se v něm třicet vedoucích představitelů komunit z nejchudších slumů v Nairobi. Účastníci v rámci programu popisovali denní realitu, které ve svých čtvrtích musejí čelit. Lidé tam žijí bez řádného obydlí — velmi často v chatrčích na­rychlo postavených z rezavého vlnitého plechu. Chatrče a celé kolonie jsou přecpané, na malém prostoru se tísní spousta osob. I v těchto chatrčích, které lze sotva označit za obydlí, žijí lidé v neustálé obavě, že budou vyhnáni. Kanalizace a hygienická zařízení prakticky neexistují. Běžnou záležitostí se v důsledku toho staly „létající toalety“ — defekace do plastového pytle. Úzce to souvisí s bezpečnostní situací ve slumech, kde po setmění hrozí přepadení, a zejména ženy nemají jinou možnost než použít tento způsob, pokud nechtějí riskovat vlastní bezpečí při dlouhé cestě na veřejné záchodky.

Velkým problémem je sběr a odvoz odpadků. Tato služba je vyhrazena pro bohatší čtvrti než jsou lidové kolonie, které ostatně úřady ani neuznávají. Odpadky přibývají, ale neodvážejí se, jejich hromady rostou a životní prostředí se zhoršuje, už tak zranitelným obyvatelům hrozí ještě víc nemocí.

Pokud jde o vodu, vzniká směšná situace, kdy lidé žijící v koloniích musejí platit za vodu víc než obyvatelé bohatších čtvrtí. Voda má v koloniích špatnou kvalitu a někdy je znečištěná v důsledku praskání potrubí, jež je nedbale položeno v blátivých uličkách.

Dalším jevem je epidemie HIV/AIDS. Tento virus se velmi rychle šíří a hodně dětí se s ním už narodí. V roz­vinutějších zemích nebo bohatších rodinách je možné riziko nákazy dítěte značně snížit poporodním ošetřením. V ko­loniích je ale takový zdravotní zákrok raritou, což platí také pro přístup k jiným životně důležitým lékům. Běžným jevem se stávají domácnosti vedené dětmi a je šokující vidět, kolik je všude sirotků a dětí žijících s virem.

Přes snahu vlády zajistit všem základní vzdělání zů­stává přístup chudých k řádnému vzdělání pořád velkým problémem. Vzhledem k tomu, že vláda není schop­na budovat v koloniích vzdělávací zařízení, snaží se tu­to mezeru vyplnit řada nevládních organizací, které v ko­loniích zřizují komunitní školy. Nicméně je pořád vy­soký podíl dětí, které školu neukončí, stejně jako pra­cu­jících dětí.

Mladí lidé vyrůstají v prostředí bez příležitostí k práci a obživě, což zvyšuje riziko drogové závislosti a kriminality. Běžné je zde znásilňování, prostituce a zneužívání dětí.

Samozřejmě je zde mezinárodní rozvojová pomoc, která přichází v různých formách. Část má podobu několika hygienických zařízení nebo zdrojů vody. Ovšem peněžní prostředky, jež mají chudým poskytovat různé decentralizované fondy, často nedorazí do zamýšleného cíle. Řádí korupce, špatné hospodaření se státními a místními prostředky, zneužívání pravomocí.

V tomto reálném obraze lze identifikovat řadu aktérů ovlivňujících situaci — vládu a její různé orgány od úřadu prezidenta republiky přes ministry a poslance parlamentu až po místní správní úřady, vesnické náčelníky, místní policejní a justiční orgány, soukromé společnosti, jednotlivce, včetně majitelů nemovitostí, mezinárodní aktéry, včetně Světové banky a dárcovských vlád, nevládní organizace, organizace vytvářené v komunitách a samotné obyvatele komunit.

Lze v něm také vidět řetězce jednotlivých problémů v jejich vzájemné souvislosti, vazby mezi problémy a jed­notlivými aktéry. Co je to za obraz! Řada rozměrů chudoby, řada aktérů ovlivňujících situaci chudých, řada úrovní sahající od domácností přinejmenším po vládu — pletivo reality je nabíledni a všichni ho mohou vidět.

Jaká je tedy souvislost mezi všemi těmito různými aspekty chudoby a lidskými právy? Stačí se podívat na hlavní mezinárodní právní instrumenty lidských práv, k nimž patří Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, Úmluva o právech dítěte, abychom zjistili, že všechny ukazují, jak každá lidská bytost — bez výjimky — má právo na důstojný život. Jsou to obsahově krásné a vizionářské dokumenty. Tím víc udivuje, že naše vlády — dokonce i ty, které kritizujeme — je podepsaly, a tudíž souhlasily, že pro ně budou právně závazné. I kdyby se z toho, co je zakotveno v těchto dokumentech, jen „něco“ stalo skutečností, chudoba by se určitě stala minulostí.

Víme ovšem dobře, že instrumenty lidských práv jsou plné právního žargonu, a že jsou proto mnoha lidem nesympatické. Jestliže nebude vynaloženo značné úsilí k tomu, aby lidé považovali lidská práva opravdu za vlastní, pak se stanou mrtvou literou mezinárodního práva. Aby se s nimi lidé ztotožnili, je třeba, aby se prá­ce v oblasti lidských práv zaměřila na ty nejchudší, vycházela z jejich reality, a tak využívala lidská práva k prosazování humanity.

----

Článek je zkrácenou verzí textu, který vyjde v knize: Výzkumný tým Social Watch, Právo nežít v chudobě. Chudoba jako porušování lidských práv, jež bude publikována 30. března 2010.