Žádná pomoc, ale spolupráce

Saša Uhlová

V čase vánočním se slovo pomoc skloňuje podstatně častěji, než po zbytek roku. V neziskovém sektoru už ale toto slovo začíná mít problematické konotace. O potřebě rozlišovat mezi pomocí a spoluprací jsme hovořili s Hanou Hindrákovou z o.s. Fair.

Vystudovala jste obchodní akademii v Trutnově, pak jste studovala mezinárodní vztahy na VŠE Praze. V druhém cyklu jste si k cestovnímu ruchu přidala jako druhou specializaci rozvojová studia. Co vás k tomu vedlo?

Vedlo mne k tomu to, že než jsem začala studovat rozvojová studia, našla jsem leták jedné pražské neziskové organizace „Dobrovolníci na pomoc Africe“ a tam jsem se začala angažovat. Díky tomu jsem začala studovat rozvojová studia, protože mne to začalo zajímat.

Co vám studium ve škole přineslo? Myslíte si, že i díky studiu se věnujete rozvojové spolupráci natolik, že jste dokonce sama založila vlastní organizaci?

Já bych neřekla, že mne k založení vlastní neziskové organizace nasměrovala škola. Spíše to byla praktická činnost v neziskové organizaci. Ve škole jsem získala fakta a přišla o mnoho ideálů o rozvojové pomoci. Zjistila jsem, že to vůbec nefunguje tak, jak jsem si myslela, že se mi to vůbec nelíbí a říkala jsem si, že až založím vlastní neziskovou organizaci, tak že takhle to vůbec nechci dělat. My neděláme rozvojovou pomoc, ale rozvojovou spolupráci.

Než jste založila svou vlastní organizaci, tak jste již jezdila pracovat do rozvojových zemí?

V oné neziskové organizaci, kde jsem se angažovala dříve, se nejednalo o práci, ale o dobrovolnictví. Tedy neplacenou činnost. V rámci této činnosti jsem byla dvakrát v Keni, pak se mi ale v organizaci přestaly líbit některé věci, co se týká transparentnosti a podobně, a rozhodla jsem se odejít. Měla jsem v Keni vytvořené kontakty, které jsem získala během své dosavadní činnosti. Dohodli jsme se tedy na rovinu s onou neziskovou organizací, že pojedu do Keni a zeptám se svých spolupracovníků, jestli chtějí zůstat pod tamtou neziskovou organizací anebo jestli chtějí přejít ne pod nás, ale založit legální právnickou osobu v Keni. A protože oni ani nebyli v kontaktu s onou organizací, ale pouze se mnou, tak se rozhodli, že budou spolupracovat se mnou.

Vy jste tedy založili tady občanské sdružení, oni v Keni zase organizaci a spolupracujete. Jak ta spolupráce probíhá?

Spolupráce probíhá výborně. Doteď jsme měli problém, že oni neměli registraci a nebyli legální právnická osoba. Získat v Keni registraci je neskutečný problém, co se týká úplatků. Oni se teď rok a půl snažili získat tu registraci, chodili po úřadech, já už jsem si skoro myslela, že na to kašlou. Teď jsem ale byla na přelomu září a října v Keni a byla jsem se tam s nimi podívat na tom úřadě. Úředník si tam četl noviny a vysmál se mi do obličeje, tak jsem opravdu viděla, že je těžké tam prorazit, ale právě před týdnem tu registraci dostali. Naše spolupráce spočívá v tom, že jednou do roka tam někdo jede zařídit nějaké konkrétní záležitosti, zařídit co je potřeba, ale jinak spolupracujeme prostřednictvím emailů. Zásobujeme je informacemi, hodně jim radíme, teď trochu i penězi. Zpočátku jsme jim vůbec žádné finance neposílali. Oni v podstatě celou registraci zaplatili. Pokud zakládáte v Keni neziskovou organizaci, musíte platit jedenáct tisíc šilinků. Přičemž nájem ve slumu se pohybuje mezi tři až deseti tisíci šilinky měsíčně a jídlo na den pro jednoho člověka stojí zhruba sto šilinků. Oni to všechno platili ze svých kapes. Výdaje, co měli celý rok, platili ze svého. Tudíž oni tu neziskovou organizaci vnímají tak, že si ji sami vybudovali a že jim na tom hrozně záleží. Jsou neskutečně motivováni. Až teď jsme je podpořili finančně, poslali jsme jim asi sedm tisíc korun, tedy nijak vysokou částku. Chceme, aby si sponzory hledali sami a my jim jen pomáhali a říkali, jak je mají hledat.

Úplatky se týkají všech nebo jenom když o něco žádají „bílí“?

Ne, tu organizaci registrovali Keňani, to je problém, který prostupuje celkově celou společnost. Bez úplatků prostě nic nezískáte nebo rok a půl čekáte. Co se týká úředníků, tak tam je to úplně všude, náš fotograf se snažil dostat do rehabilitačních center, aby mohl dokumentovat život těch dětí i v centrech a chtěli po něm úplatky.

Jak se jmenuje vaše sesterská organizace?

Organizace se jmenuje Fair Kenya. Největší problém byla registrace, protože sponzorské dary může získávat pouze existující organizace. To všechno museli táhnout ze svých vlastních peněz. Dohodli jsme se, že jim pošleme peníze, ale pouze na aktivity, kterými vygenerují další peníze - že budou prodávat kalendáře a trička a my jim zaplatíme náklady.

Co je konkrétně náplní vaší sesterské organizace?

Oni mají stejné poslání jako my. Proto si říkáme sesterské organizace. To poslání jsme vymysleli my tady a pak jsme to s nimi konzultovali. Hlavním posláním těchto dvou sesterských organizací je přesvědčit obyvatele venkova, aby na venkově zůstali a neodcházeli do měst. Ti lidé většinou končí ve slumech a v Nairobi žije ve slumu sedmdesát procent lidí a nezaměstnanost v celé zemi se odhaduje mezi třiceti a padesáti procenty, ve slumech je nezaměstnanost ještě vyšší. Když člověk odejde z venkova, kde má aspoň políčko, na kterém si může něco vypěstovat, a přijde do Nairobi, skončí ve slumu. Nenajde práci a pak už někdy ani nemá peníze na návrat zpátky na venkov. Popřípadě ho komunita nepřijme zpátky, protože se na ni jakoby vykašlal, opustil je a odešel do města. Keňská organizace dělá výstavy fotografií a workshopy o těchto chudinských čtvrtích, snaží se venkovské obyvatele informovat, aby věděli, jaká je tam situace, aby neodcházeli a zůstali na venkově.

×