Žádná pomoc, ale spolupráce

Saša Uhlová

V čase vánočním se slovo pomoc skloňuje podstatně častěji, než po zbytek roku. V neziskovém sektoru už ale toto slovo začíná mít problematické konotace. O potřebě rozlišovat mezi pomocí a spoluprací jsme hovořili s Hanou Hindrákovou z o.s. Fair.

Vystudovala jste obchodní akademii v Trutnově, pak jste studovala mezinárodní vztahy na VŠE Praze. V druhém cyklu jste si k cestovnímu ruchu přidala jako druhou specializaci rozvojová studia. Co vás k tomu vedlo?

Vedlo mne k tomu to, že než jsem začala studovat rozvojová studia, našla jsem leták jedné pražské neziskové organizace „Dobrovolníci na pomoc Africe“ a tam jsem se začala angažovat. Díky tomu jsem začala studovat rozvojová studia, protože mne to začalo zajímat.

Co vám studium ve škole přineslo? Myslíte si, že i díky studiu se věnujete rozvojové spolupráci natolik, že jste dokonce sama založila vlastní organizaci?

Já bych neřekla, že mne k založení vlastní neziskové organizace nasměrovala škola. Spíše to byla praktická činnost v neziskové organizaci. Ve škole jsem získala fakta a přišla o mnoho ideálů o rozvojové pomoci. Zjistila jsem, že to vůbec nefunguje tak, jak jsem si myslela, že se mi to vůbec nelíbí a říkala jsem si, že až založím vlastní neziskovou organizaci, tak že takhle to vůbec nechci dělat. My neděláme rozvojovou pomoc, ale rozvojovou spolupráci.

Než jste založila svou vlastní organizaci, tak jste již jezdila pracovat do rozvojových zemí?

V oné neziskové organizaci, kde jsem se angažovala dříve, se nejednalo o práci, ale o dobrovolnictví. Tedy neplacenou činnost. V rámci této činnosti jsem byla dvakrát v Keni, pak se mi ale v organizaci přestaly líbit některé věci, co se týká transparentnosti a podobně, a rozhodla jsem se odejít. Měla jsem v Keni vytvořené kontakty, které jsem získala během své dosavadní činnosti. Dohodli jsme se tedy na rovinu s onou neziskovou organizací, že pojedu do Keni a zeptám se svých spolupracovníků, jestli chtějí zůstat pod tamtou neziskovou organizací anebo jestli chtějí přejít ne pod nás, ale založit legální právnickou osobu v Keni. A protože oni ani nebyli v kontaktu s onou organizací, ale pouze se mnou, tak se rozhodli, že budou spolupracovat se mnou.

Vy jste tedy založili tady občanské sdružení, oni v Keni zase organizaci a spolupracujete. Jak ta spolupráce probíhá?

Spolupráce probíhá výborně. Doteď jsme měli problém, že oni neměli registraci a nebyli legální právnická osoba. Získat v Keni registraci je neskutečný problém, co se týká úplatků. Oni se teď rok a půl snažili získat tu registraci, chodili po úřadech, já už jsem si skoro myslela, že na to kašlou. Teď jsem ale byla na přelomu září a října v Keni a byla jsem se tam s nimi podívat na tom úřadě. Úředník si tam četl noviny a vysmál se mi do obličeje, tak jsem opravdu viděla, že je těžké tam prorazit, ale právě před týdnem tu registraci dostali. Naše spolupráce spočívá v tom, že jednou do roka tam někdo jede zařídit nějaké konkrétní záležitosti, zařídit co je potřeba, ale jinak spolupracujeme prostřednictvím emailů. Zásobujeme je informacemi, hodně jim radíme, teď trochu i penězi. Zpočátku jsme jim vůbec žádné finance neposílali. Oni v podstatě celou registraci zaplatili. Pokud zakládáte v Keni neziskovou organizaci, musíte platit jedenáct tisíc šilinků. Přičemž nájem ve slumu se pohybuje mezi tři až deseti tisíci šilinky měsíčně a jídlo na den pro jednoho člověka stojí zhruba sto šilinků. Oni to všechno platili ze svých kapes. Výdaje, co měli celý rok, platili ze svého. Tudíž oni tu neziskovou organizaci vnímají tak, že si ji sami vybudovali a že jim na tom hrozně záleží. Jsou neskutečně motivováni. Až teď jsme je podpořili finančně, poslali jsme jim asi sedm tisíc korun, tedy nijak vysokou částku. Chceme, aby si sponzory hledali sami a my jim jen pomáhali a říkali, jak je mají hledat.

Úplatky se týkají všech nebo jenom když o něco žádají „bílí“?

Ne, tu organizaci registrovali Keňani, to je problém, který prostupuje celkově celou společnost. Bez úplatků prostě nic nezískáte nebo rok a půl čekáte. Co se týká úředníků, tak tam je to úplně všude, náš fotograf se snažil dostat do rehabilitačních center, aby mohl dokumentovat život těch dětí i v centrech a chtěli po něm úplatky.

Jak se jmenuje vaše sesterská organizace?

Organizace se jmenuje Fair Kenya. Největší problém byla registrace, protože sponzorské dary může získávat pouze existující organizace. To všechno museli táhnout ze svých vlastních peněz. Dohodli jsme se, že jim pošleme peníze, ale pouze na aktivity, kterými vygenerují další peníze - že budou prodávat kalendáře a trička a my jim zaplatíme náklady.

Co je konkrétně náplní vaší sesterské organizace?

Oni mají stejné poslání jako my. Proto si říkáme sesterské organizace. To poslání jsme vymysleli my tady a pak jsme to s nimi konzultovali. Hlavním posláním těchto dvou sesterských organizací je přesvědčit obyvatele venkova, aby na venkově zůstali a neodcházeli do měst. Ti lidé většinou končí ve slumech a v Nairobi žije ve slumu sedmdesát procent lidí a nezaměstnanost v celé zemi se odhaduje mezi třiceti a padesáti procenty, ve slumech je nezaměstnanost ještě vyšší. Když člověk odejde z venkova, kde má aspoň políčko, na kterém si může něco vypěstovat, a přijde do Nairobi, skončí ve slumu. Nenajde práci a pak už někdy ani nemá peníze na návrat zpátky na venkov. Popřípadě ho komunita nepřijme zpátky, protože se na ni jakoby vykašlal, opustil je a odešel do města. Keňská organizace dělá výstavy fotografií a workshopy o těchto chudinských čtvrtích, snaží se venkovské obyvatele informovat, aby věděli, jaká je tam situace, aby neodcházeli a zůstali na venkově.

Vyvíjíte nějakou další činnost, abyste je v setrvání na venkově podpořili?

Ano, objevily se samozřejmě připomínky, že nemůžeme jen říkat, aby tam zůstávali, ale že musíme vytvářet alternativu. Takovou podporou jsou malé půjčky, tzv. mikrokredity. To je docela dobrá alternativa. Půjčí se malá částka peněz, za kterou si lidé koupí třeba krávu nebo motyku. Něco si vypěstují, prodají to a pak tu půjčku vrátí a mají peníze na další byznys.

To znamená že se jedná o podporu farmářů?

To je podpora venkovských obyvatel, nemusí se to vztahovat pouze na farmáře. My bychom to chtěli soustředit zejména na ženy, protože ženy jsou v těch rozvojových zemích neskutečně schopné. Žena si za tu půjčku koupí třeba šicí stroj a nějaký materiál, pak něco ušije a prodá to.

Zprostředkováváte i prodej těchto výrobků do zahraničí?

Naše sesterská organizace neměla dosud registraci, tudíž neměla kód vývozce. Teď bychom rádi začali dovážet produkty lidí z venkova do České republiky.

Kromě pomoci na venkově a informovaní o slumech, má vaše sesterská organizace nějaké aktivity ve slumech?

Oni mají ve slumu centrum pro děti a školu, zaměřuje se to hlavně na děti, u kterých existuje velká pravděpodobnost, že by mohly skončit na ulici, protože mají nezaměstnané rodiče nebo to jsou poloviční sirotci a podobně.

Jsou to tedy děti, které ještě nejsou na ulici?

Ano, protože nám připadá smysluplnější se zaměřovat na prevenci než na následky. Děti, které už na ulici jsou, jsou ve většině případů závislé na čichání lepidla. To je v Keni hodně dostupná droga. A dítě, které je závislé na čichání lepidla, je velmi těžké z toho dostat. Tyto děti většinou zemřou. Takže je lepší se soustředit na děti, které na ulici ještě nejsou.

Jak se k lepidlu dostávají?

Vím jen, že jedna lahvička lepidla stojí pět šilinků, zatímco chleba stojí čtyřicet až padesát šilinků. Když děti vyžebrají nějaké peníze, jdou si radši koupit lepidlo, protože je levnější a nemají po něm pocit hladu.

Jak byste popsala fungování centra?

Centrum funguje každý den, učí v něm neplacení dobrovolnicí vlastně jen za jídlo. Mají tam čtyři třídy, zhruba sto dětí ve věku tři až čtrnáct let. Vyučují tam angličtinu, svahilštinu, matematiku, dějepis, zeměpis, sociální vědy a mají pohybové aktivity. Dostávají tam jedno jídlo denně. Někteří rodiče prostě nemají finanční prostředky na to, aby dávali dětem do školy svačinu. Náš koordinátor říkal, že už se na to nemohl dívat. Byl tam za nějakou humanitární organizací a ona mu dala nějakou rýži. Oni z toho vyrábějí porridge, takovou kaši. Děti tam denně docházejí, nepřespávají zde. Jsou to děti z okolního slumu Ngando, zhruba nějakých tři až pět kilometrů od centra Nairobi. Děti to ukončí zhruba ve čtrnácti letech s tím, že potom skládají státní zkoušku a když ji složí, potom se jim to počítá, jako kdyby absolvovali nějakou státní školu.

Je tam nějaká možnost pokračování?

Ty děti sice mohou jít na střední školu, ale vzhledem k tomu, že se jedná o děti, které neměly peníze na to, aby chodily do normální školy, tak nemají většinou možnost pokračovat. Státní škola je sice rádoby zadarmo, ale je potřeba tam zaplatit lavici, učebnice, uniformu, která stojí hodně peněz. My teď diskutujeme o tom, že bychom v centru zařídili šicí dílnu. Tím bychom děti vedli k tomu, že by se od nějakých desíti až čtrnácti let učili šít. Získali by schopnost vykonávat řemeslo a měli by lepší uplatnění na trhu práce.

Jak vnímáte Keňu očima rozvojové pracovnice?

Nairobi má čtyři milióny obyvatel a více než sedmdesát procent žije v chudinských čtvrtích. Třeba Kibera má víc jak milion obyvatel. To je peklo. Zas mi ale připadá, že ti lidé sice nic nemají, ale jsou mnohem šťastnější, než tady v Evropě. Nemyslím ty, kteří žijí na ulici nebo děti, které čichají lepidlo, ale celkově mi připadají šťastnější. Možná je to tím, že tam mají pevné rodinné vztahy. Jsou zaměření na rodinu. Kolektivistická kultura a i víra v Boha jim dává naději.

Co je podle vás nejdůležitější moment v přístupu k rozvojové spolupráci?

V přístupu k práci tam je nejdůležitější, aby svou činností lidé z Evropy neučili místní pasivně čekat na pomoc. Měla by nastat taková úroveň, že spolu budou aktivně spolupracovat - aby se jednalo o partnerský přístup.

Narazila jste někdy na to, že jste žena, co se týče přístupu místních lidí k vám?

S tím, že jsem evropská žena, problém není. Moje pozice je dobrá a navíc lidé, se kterými spolupracujeme, nepatří k těm, kteří nerespektují ženy. Oni se ke svým ženám a přítelkyním, které také znám, chovají opravdu slušně, rovnostářsky, neberou je jako podřadné. Celkově to tak ale v Africe je, že ženy nemají moc šancí. Většina našich tamních spolupracovníků jsou muži, což je proto, že ženy tam jsou neskutečně vytížené. V podstatě dělají všechno a na další aktivity jim nezbývá čas. Máme v současné době dvě dobrovolnice ženy, ale celé tři roky byli v té skupině jen samí muži.

A co dělají muži?

Na venkově toho muži mnoho nedělají, záleží ale také na tom, o jaký kmen se jedná. V Keni je víc jak čtyřicet různých kmenů a některé jsou v přístupu k ženám pokrokovější a jiné naopak tradičnější. Například Masajové. Když jsme byli na Viktoriině jezeře, tak jsme viděli, jak tam i staré ženy na poli kopou motykou a muži seděli u obchodu a pili coca-colu.

Máte pocit, že se keňská vláda snaží s extrémní chudobou velké části obyvatel něco dělat?

Vždycky před volbami vláda uklidí děti do rehabilitačních center, aby říkali lidem, že tam nejsou. Děti pak postupně poutíkají a zase se na ulici objeví. Jednou za čas také přijedou do slumů s buldozerem, srovnají ho se zemí, umře u toho pár lidí a to je tak celkem všechno. Ty slumy jsou ilegální, takže oni to mohou zbourat, ale lidé si to pak postaví znova. Teď jsem slyšela o tom, že se snažili dostat nějaké lidi ze slumu Kibera. Postavili několik domů, ale to je řešení pro pár lidí. Když je tam přes milión lidí, tak to se tímto způsobem stejně nevyřeší, navíc jsou tam ti lidé zvyklí a spíše by uvítali, kdyby se investovalo do rozvoje Kibery - aby se tam udělala kanalizace a zlepšilo se to tam, než aby se stěhovali někam pryč. Lidé si tam už vytvořili nějakou komunitu a tím, že je přestěhují jinam, tu komunitu zpřetrhají - a to ti lidé nechtějí.

Profil:

Hana Hindráková vystudovala obor Rozvojová studia na Vysoké škole ekonomické v Praze a jako dobrovolnice v neziskovém sektoru pracuje od roku 2003. V průběhu těchto let uskutečnila čtyři cesty do Keni spojené s realizací rozvojových projektů. V současné době se věnuje problematice migrace venkovských obyvatel do chudinských čtvrtí v subsaharské Africe. V občanském sdružení Fair koordinuje chod sdružení a spolupráci s neziskovou organizací Fair Kenya.

Internetové stránky: http://fairngo.wordpress.com

Připraveno ve spolupráci s kampaní Česko proti chudoběČeským fórem pro rozvojovou spolupráci.

    Diskuse (0 příspěvků)