Dnes může takový titulek znít poněkud překvapivě. Kdo by se chtěl zastávat politické strany, jejíž předseda se chová velmi neslušně, kolem nějž se seskupují podivná individua a množí jedna aféra za druhou. Kdo by se chtěl zastávat strany, u jehož předsedy je zjevné, že nemá ve vrcholné politice už dlouho co dělat. Kdo by se chtěl zastávat politické strany, jejíž místopředseda si zadal s mafiánskými strukturami, což se tento týden prokázalo.

Ve včerejším vydání tohoto deníku Lukáš Jelínek ukázal, odkud vedla cesta ODS k dnešnímu stavu, jeho argumenty jsou přesvědčivé. Na druhé straně, ODS během devatenácti let dokázala v české společnosti mnohé a je velmi důležité, že od samého počátku obsadila pravý pól našeho stranického spektra a po celé období jej neopustila. Stejně důležité je, že od poloviny 90. let máme pevně obsazen i levý pól a celkově náš stranický systém tak vykazuje značnou stabilitu. Mnohem vyšší než sousední Slovensko či Polsko. Koneckonců právě polský příklad ukazuje, jak nezdravé je, když se jeden z těchto pólů vytratí. Ať už to bylo dříve v případě pravice a nyní levice.

Otázka teď zní: co by se mohlo stát, kdyby případ Topolánek ODS rozložil a ona se rozpadla. Dnes totiž víme, jak ODS poškodil vynucený odchod umírněných politiků, kteří nakonec spoluzaložili Unii svobody. ODS do značné míry zhrubla, pomáhala v tzv. opozičním vztahu s ČSSD zvýšení korupčního prostředí a posílila se její národovecká rétorika. Při dnešním rozkladu by patrně mohl vzniknout nový subjekt, který by se orientoval protievropsky a nacionálně, popřípadě by mohla posílit třeba okrajová Strana svobodných občanů, která takovéto názory zastává. Pro českou společnost bylo vždy lepší, když názory lidí jako jsou Jan Zahradil, Vlastimil Tlustý či Ivo Strejček hrály menší roli v rámci velké strany, než aby hrály velkou roli v případě menší či středně velké politické strany. Takový protiunijní a krajně pravicový subjekt by v našem prostředí mohl způsobit mnohé potíže.

Pozitivem Mirka Topolánka bylo, že dokázal ODS udržet více méně jednotnou. Samozřejmě jeho současné setrvávání v čele této strany je již ničím neodůvodnitelné, a ODS ve volbách zcela jistě poškodí. Ovšem to, co se stalo Mirku Topolánkovi, nemůže být předmětem úvah „poškodí ODS, prospěje ČSSD“. Má-li mít česká společnost určitý sebezáchovný pud, pak nezbývá skutečně nic jiného než odchod Mirka Topolánka z politiky. Včerejší odstoupení z pozice hlavního lídra může být prvním krokem, zatím spíše polovičním.

V roce 2006 občanští demokraté toužili po moci, myšleno v tom pozitivním slova smyslu. Čtyři roky v „opozičněsmluvním“ svazku s ČSSD a čtyři roky ve skutečné opozici jim nestačily k tomu, aby se na vládnutí lépe připravili. Pro mne osobně je právě toto největším překvapením.

Přesto přese všechno tvrdím, že mít silnou, kultivovanou, proevropskou a stabilní pravicovou stranu je dobré, ba potřebné. V tomto kontextu je ale více než zřejmé, že taková může být jedině bez svého nynějšího předsedy a politiků jako jsou Ivan Langer. Po Čunkově angažmá ve vládě a dřívějším chování předsedy ODS nejsme nijak překvapeni, co se stalo. Bohužel ale to všechno není vnitřní záležitostí občanských demokratů, ale stavu politické kultury celé země. Mít z toho škodolibou radost není na místě.