Ač mě vývoj mého osudu (tedy křehká souhra mých vědomých a nevědomých kroků) zanesl k životu emancipované ženy, s ženskými hnutími jsem měla vždy jednu potíž. Mám z nich nepříjemný pocit, že způsoby, jimiž se snaží emancipace dosíci, a hodnotící pohled, kterým se na věc dívají, jsou zrcadlem metod a vidění „utlačovatele“.

Obraz ženy, který se zračí v jejich jednání, mne děsí svou racionalitou, mužným vymezováním hranic, agresivní sebeobranou a přísnou kontrolou. Někdy mám dojem, že je spíš — jako ostatně každý společenský proces, v němž se ubitý princip dovolává odpíraného práva nikoliv svou podstatou, ale už jen poukazem na spravedlnost — smutným svědectvím o tom, jak naše civilizace ženský princip vyprázdnila a zaměnila symptomy s obsahy.