Byl jsem jedním z těch, kteří tvrdili, že se to nikdy nemůže stát: že se nikdy počítači nemůže podařit porazit nejlepší hráče ve hře jménem poker. Když mi bylo osmnáct, byl jsem naivní romantik. Mí hrdinové byli kovbojové z Texasu, kteří vládli pokerovým stolům. Neměli formální vzdělání, byli neotesaní, přesto však obdaření přesně oněmi lidskými vlastnostmi, které z vás dělají vynikajícího pokerového hráče.

Vystupujíce pod přezdívkami jako „Chytrolín z Amarilla“ či „Texaská panenka“ mí hrdinové neznali strach, byli neobyčejně obratní a především dokonale zvládali umění, jak člověka dostat přesně tam, kde ho potřebovali mít. Čím vyšší byly sázky, tím lépe hráli. V jednu chvíli soupeř sebevědomě zvyšoval bank, v zápětí se třásl strachy a nebyl schopen dorovnat.

Hra, kterou hráli, se jmenovala No Limit Texas Hold’em, často přezdívaná Cadillac všech pokerových her, protože v každé jedné ruce nakonec rozhoduje jediná, až surově jednoduchá otázka: „Blufuje, nebo ne?“. Jakpak by něco takového mohl propočítat stroj?

Kovbojové vyklidili pole nové vlně pokerových hráčů. V devadesátých letech byl mým hrdinou Phil Hellmuth, říkali mu Poker Brat — pokerový spratek. Byl to rodák z Wisconsinu s uhrovitým obličejem. Při hře používal něco, čemu říkal „Bílá magie“, a stal se díky tomu nejúspěšnějším hráčem všech dob.

Říkalo se o něm, že dokáže přečíst vaši duši přesně ve vteřině, kdy vás uslyší promluvit. Uhnutí pohledem, neupřímné oči nebo chvějící se ruka dávaly Philovi stejně jasná návěstí, jaké by mu dal přímý pohled do vašich karet.

Jenomže nástupem internetu se poker jednou provždy změnil. Internetoví hráči odehráli za jediný rok větší množství ruk pokeru, než většina kovbojů odehrála za celý život. Přesněji řečeno o miliony víc. Získali obrovské množství dat.

A na co, za použití počítačových programů, přišli? Že vzorce sázek a dorovnávání u každého hráče, vygenerované z každé akce, kterou on a jeho soupeři použili u stolů, dávají na otázku, zda soupeř blufuje či ne, stejně přesnou odpověď jako pohled do jeho duše či hlavy.

Všichni bychom rádi věřili tomu, že se lidé chovají nepředvídatelně, že jsou schopni kdykoliv čehokoliv. Data ale nelžou.

Když internetoví hráči poprvé přišli do casin, staří profesionálové se jim vysmáli. Nosili sluneční brýle, aby si zakryli oči, mikiny s kapucí jim zakrývaly obličeje a šály zase tepající krk. Hráči vycvičení na internetu byli mumifikovaní roboti — při hře ani necekli. Přesto ale začali vyhrávat. To, co začalo oddělovat nejlepší od zbytku ostatních byla schopnost používat programy k zlepšení vlastní hry, umění analyzovat a předvídat hru soupeře z nepřeberného množství dat.

Popravdě, kdybyste se potkali s nejlepšími pokerovými hráči dneška, asi byste řekli, že jste ještě nepotkali člověka, který se více podobá počítači. Jsou to lidé bez emocí, řídící se pouze čistou logikou, schopní ve vteřině vyhodnotit kopu dat a učinit nejlepší rozhodnutí. Jsou to lidé schopní nejlepších odhadů na světě, ale o magii netuší nic.

Minulý měsíc se stalo, že počítačový program porazil nejlepší hráče pokeru. Dlouho jsme předpokládali, že má-li se to počítačům podařit, budou se muset připodobnit lidem. Ve skutečnosti se ale stal pravý opak, lidé se začali podobat počítačům. Najednou vidíme, že ti nejlepší jsou jen takové malé stroje.

Vždy budu obdivovat umělce, vagabundy, geniální bohémy s dlouhými vlasy a jiskřivým osobním kouzlem. Vždy budu fandit každému, kdo je schopen se prosadit pravidlům navzdory. Ale pokud si lze vzít poučení z pokeru, zdá se, že počítače tu budou všechno dělat lépe a lépe, dokud se v tom nestanou nejlepšími.

A rozhodně toho nedosáhnou tím, že by se polidšťovaly. Naopak, zvítězí v momentě, kdy najednou zjistíme, že se my víc a víc podobáme jim. Tohle je příběh hry jménem poker.

Z článku  My poker heroes were cowboys, but the internet saw them off, který vyšel v The Guardian, přeložil VÍT PATOČKA.