Byl jsem jedním z těch, kteří tvrdili, že se to nikdy nemůže stát: že se nikdy počítači nemůže podařit porazit nejlepší hráče ve hře jménem poker. Když mi bylo osmnáct, byl jsem naivní romantik. Mí hrdinové byli kovbojové z Texasu, kteří vládli pokerovým stolům. Neměli formální vzdělání, byli neotesaní, přesto však obdaření přesně oněmi lidskými vlastnostmi, které z vás dělají vynikajícího pokerového hráče.

Vystupujíce pod přezdívkami jako „Chytrolín z Amarilla“ či „Texaská panenka“ mí hrdinové neznali strach, byli neobyčejně obratní a především dokonale zvládali umění, jak člověka dostat přesně tam, kde ho potřebovali mít. Čím vyšší byly sázky, tím lépe hráli. V jednu chvíli soupeř sebevědomě zvyšoval bank, v zápětí se třásl strachy a nebyl schopen dorovnat.

Hra, kterou hráli, se jmenovala No Limit Texas Hold’em, často přezdívaná Cadillac všech pokerových her, protože v každé jedné ruce nakonec rozhoduje jediná, až surově jednoduchá otázka: „Blufuje, nebo ne?“. Jakpak by něco takového mohl propočítat stroj?

Kovbojové vyklidili pole nové vlně pokerových hráčů. V devadesátých letech byl mým hrdinou Phil Hellmuth, říkali mu Poker Brat — pokerový spratek. Byl to rodák z Wisconsinu s uhrovitým obličejem. Při hře používal něco, čemu říkal „Bílá magie“, a stal se díky tomu nejúspěšnějším hráčem všech dob.