O problému Prunéřova se toho zejména díky úsilí ekologických organizací za posledního půl roku napsalo poměrně hodně. Události nabraly spád minulý týden, kdy po několikrát odloženém rozhodnutí svého resortu ministr životního prostředí Jan Dusík namísto oznámení závěrečného stanoviska odstoupil z funkce. To doprovodila další vlna zpravodajství. Jenže o co vlastně ve sporu ČEZ s ekology opravdu jde, se pořádně nikde nedočteme.

Za prvé, opravdu se jedná o to, jestli bude mít rekonstruovaná elektrárna účinnost 38 až 40 procent, jak navrhuje ČEZ, nebo 42 procent, jak prosazují „zelení“ (čímž nemyslím jenom vládní stranu, ale celý ekologický pól naší domácí diskuze)?

Spor o to, jestli ČEZ použije technologii jednu nebo druhou, se mi jeví jako zástupný. Ne že by byla arogance a umanutost elektrárenského impéria nepodstatná. Ostatně informace naznačující, že jeho šéf Martin Roman trvá na zastaralé technologii jen proto, že už rozdělil zakázku spřízněným firmám, se několikrát v českých médiích objevila. Ale mafiánské praktiky této státní korporace nejsou žádným tajemstvím, a pokud je mi známo, nejsou ani hlavní motivací těch, kteří se pokoušejí projekt zastavit.

Zásadním argumentem odpůrců Prunéřova v navrhované podobě je problém klimatických změn, a to zcela správně! Ostatně právě obavy z dalšího spalování českého uhlí motivovaly Federativní státy Mikronésie, aby se zapojily do posuzování vlivů projektu na životní prostředí. A rozdíl v emisích uhlíku mezi variantou první a druhou byl hlavním argumentem ministerstva i nezávislé studie, kterou si objednaly v Norsku.