O problému Prunéřova se toho zejména díky úsilí ekologických organizací za posledního půl roku napsalo poměrně hodně. Události nabraly spád minulý týden, kdy po několikrát odloženém rozhodnutí svého resortu ministr životního prostředí Jan Dusík namísto oznámení závěrečného stanoviska odstoupil z funkce. To doprovodila další vlna zpravodajství. Jenže o co vlastně ve sporu ČEZ s ekology opravdu jde, se pořádně nikde nedočteme.

Za prvé, opravdu se jedná o to, jestli bude mít rekonstruovaná elektrárna účinnost 38 až 40 procent, jak navrhuje ČEZ, nebo 42 procent, jak prosazují „zelení“ (čímž nemyslím jenom vládní stranu, ale celý ekologický pól naší domácí diskuze)?

Spor o to, jestli ČEZ použije technologii jednu nebo druhou, se mi jeví jako zástupný. Ne že by byla arogance a umanutost elektrárenského impéria nepodstatná. Ostatně informace naznačující, že jeho šéf Martin Roman trvá na zastaralé technologii jen proto, že už rozdělil zakázku spřízněným firmám, se několikrát v českých médiích objevila. Ale mafiánské praktiky této státní korporace nejsou žádným tajemstvím, a pokud je mi známo, nejsou ani hlavní motivací těch, kteří se pokoušejí projekt zastavit.

Zásadním argumentem odpůrců Prunéřova v navrhované podobě je problém klimatických změn, a to zcela správně! Ostatně právě obavy z dalšího spalování českého uhlí motivovaly Federativní státy Mikronésie, aby se zapojily do posuzování vlivů projektu na životní prostředí. A rozdíl v emisích uhlíku mezi variantou první a druhou byl hlavním argumentem ministerstva i nezávislé studie, kterou si objednaly v Norsku.

Pak si ale položme otázku, co je z hlediska ochrany klimatu správná — nebo přesněji řečeno nejméně špatná — varianta. Provoz prunéřovské elektrárny ve stávající podobě bez rekonstrukce, což by znamenalo, že evropská legislativa donutí ČEZ její provoz po roce 2016 omezit provoz a úplně jej zastavit do roku 2020? Nebo fungování Prunéřova do roku 2050 s účinností 40 procent (varianta ČEZ)? Nebo aby Prunéřov spaloval čtyřicet let uhlí s „nejlepší dostupnou“ účinností 42 procent (varianta zelení)?

Buďme upřímní: pro klima i pro Mikronésii je skutečnou prohrou jakákoliv varianta, která umožní, aby elektrárna až do poloviny století chrlila do atmosféry deset milionů tun kysličníku uhličitého ročně. Na tom, jestli budou tyto emise o dvě procenta nižší nebo ne, nakonec opravdu zase tolik nezáleží.

Za druhé, je nulová varianta reálná? Zatímco požadavek na ukončení provozu zastaralé uhelné elektrárny v českém veřejném prostoru patrně nikdo nevyslovil (alespoň jsem to v médiích nezaznamenal), usuzuji, že právě toto je cíl, o který má smysl — z výše uvedených důvodů — bojovat.

Nenajdeme lepší případ, kdy by všechny zásadní argumenty stály proti dalšímu provozu domácí tepelné elektrárny. Uhelná elektrárna v Prunéřově je největším zdrojem emisí skleníkových plynů v České republice — a to navíc v situaci, kdy na každého našeho občana připadá tolik vypuštěného uhlíku, že nás to řadí mezi nejhorší znečišťovatele v celé Evropě. Zároveň ale Prunéřov nepotřebujeme, protože ČEZ vyváží výrazně větší objem elektřiny, než kolik tato elektrárna vyrobí! Dílčí specifika, jako je zásobování Kadaně a Klášterce teplem, lze řešit jiným způsobem.

Nulová varianta — tedy scénář, kdyby k žádné rekonstrukci nedošlo — je navíc podle platného zákona scénář, který Ministerstvo životního prostředí při svém posouzení musí zmapovat a porovnat s navrhovaným projektem. ČEZ se sice snažil ministerstvo vydírat tím, že když neschválí jeho projekt, žádnou rekonstrukci neprovede. Jenže, jak už bylo řečeno, tento scénář by vedl k ukončení povozu největší, špinavé a nepotřebné elektrárny už během jednoho desetiletí!

Za třetí, hraje ČEZ špinavou hru? Tohle zkrátím a nebudu dále rozvádět, proč ano.

Za čtvrté, je Jan Dusík hrdina? Titulky o tom, že Jan Dusík odstoupil za potlesku ekologických organizací, mě tedy opravdu zaskočily. To už je dnes laťka tak nízko, že hrdinou se stane i člověk, který pod tlakem byznysu vyklidí pole a zahodí jedinečnou příležitost odmítnout ničení životního prostředí ve chvíli, kdy k tomu má výsostný mandát a nejlepší možné argumenty? Považovali bychom snad Garyho Coopera za hrdinu, kdyby v jednom z nejslavnějších westernů odhodil šerifskou hvězdu ve chvíli, kdy se k městu přiblíží Frank Miller se svou bandou? Navíc v našem případě by měl tu výhodu, že by měl dostatek munice a hlavního padoucha na mušce.

Nikoliv. Jan Dusík — podle svých vlastní slov — vlastně nevěděl, jestli má Prunéřov podle návrhu ČEZ schválit, nebo ne: „Mým cílem v této nejednoznačné kauze bylo rozhodnout objektivně... neměl jsem všechny informace... Můj osobní názor je, že by se elektrárna měla dostavět způsobem, který vyprodukuje co nejmenší množství emisí, tj. buď ve variantě nejlepších dostupných technik, nebo podle navrženého projektu, ale s odpovídajícími kompenzacemi vyšších emisí.“

Dusík neměl odvahu rozhodnout, skrýval se proto pomocí obstrukčních odkladů — a když to pod tlakem premiéra Fischera už dál nešlo, tak prostě hodil ručník do ringu. Jako člověk politicky zkušený přitom musel počítat s tím, že se jeho postu ujme někdo, kdo bude ochotněji tancovat podle toho, jak ČEZ píská. Takže ani obhajoba jeho postupu tím, že je oproti nám idealistům příslovečný „pragmatik a realista“, nesnese konfrontaci právě s reálnými a katastrofálními dopady jeho postupu.

Za páté, kde jsou zelení? Z mého pohledu čeští ekologové doplácejí na to, že hru o Prunéřov přetaktizovali. Nenašli odvahu nést kůži na trh a hlasitě říct, jaká je správná varianta řešení a proč (a bohužel z téhož důvodu sotva mohou kritizovat Jana Dusíka, že to za ně neudělal on). Požadavek lepší účinnosti rekonstrukce Prunéřova zní nepochybně konstruktivně a rozumněji než požadavek na jeho uzavření. To ale také znamená, že zelené hnutí propáslo jedinečnou příležitost otevřít debatu o tom zásadním — totiž že je potřeba přestat spalovat uhlí a že se s tím musí začít hned — a začít tím proměňovat povýtce bídný domácí diskurz.

Tato taktika sice přinesla několik zajímavých výsledků — například bezprecedentní účast Mikronésie v mezinárodním posuzování vlivů elektrárny na životní prostředí — současně ale dost možná celou kampaň nasměrovala k neúspěchu. Vážně snad někdo očekával, že čeští politici budou riskovat střet s mimořádně vlivnou korporací jen proto, aby krváceli ve sporu o dvě procenta účinnosti jedné její elektrárny? Ostatně, jak to dokládají jeho vlastní rozhovory v posledních dnech, dokonce i „zelený“ ministr Jan Dusík byl připraven projekt schválit a pouze se snažil vyjednat podmínky ostudné kapitulace.

Jaké podmínky? Kompenzace vyšších emisí. To je ovšem mechanismus natolik patafyzický, že si zaslouží, abych mu věnoval jeden ze svých nejbližších komentářů.