V Otázkách Václava Moravce z minulé neděle si jak Luděk Niedermayer, tak současný ministr financí Eduard Janota notovali ohledně přístupu a řešení MMF. Řeč byla samozřejmě o Řecku a o (ne)jednotě eurozóny k případné finanční pomoci.

MMF byl popsán jako „úřednický institut“, který je přesně určen pro řešení takových situací, jako je současný řecký problém. Luděk Niedermayer si navíc liboval, že MMF má schopnost „vynutit si rozhodnutí s tím, že by případný Evropský fond mohl mít pochopení a to by bylo špatné. MMF umí donutit země k tomu, co stejně udělat musí.“ Janota pak vše doplnil tím, že zapojení MMF je „osvědčený model“ striktně technokratického vedení. Zvedl pak varovný prst k Lotyšsku, které musí — samozřejmě že ke svému blahu — „respektovat kruté podmínky“.

Takovéto komentáře mají několik cílů: za prvé jde o to, v hlavách posluchačů nastavit dojem, že v MMF vládnou „technokratičtí odborníci“, kteří si vždy ví rady, a fungují tedy jako zachránce poslední instance. Zmínění krutých podmínek pak slouží jako varování vůči českým občanům, co by se mohlo stát, kdyby si zvolili „neodpovědnou“ (tj. nepravicovou) vládu.

Je téměř neuvěřitelné, že do českých médií neproniklo nic z kritik, kterými je MMF zasypáván už několik let. Ani slovo o tom, že MMF nikdy nebyl schopen žádnou krizi předvídat — byť to mělo být jeho hlavním úkolem. Ani slovo o tom, že jeho rady nejsou ani náhodou „neutrálně technokratické“, ale tržně fundamentální, a většinou nejenže krizi nevyřešily, ale prohloubily s děsivými sociálními dopady.

Jak výborně analyzuje bývalý hlavní ekonom Světové banky a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz ve své proslulé knize Globalization and Its Discontents (která ze záhadných důvodů vyšla v ČR pod názvem Jiná cesta k trhu), „MMF se pasoval do monopolního poskytovatele dobrých rad a dělal chyby ve všem, na co sáhl.“ Jeho politika směřovala vždy k ochraně věřitelů (rozuměj spekulantů, např. v případě asijské krize), ale nikdy se nezajímal o životní podmínky obyvatel. Kombinace fiskální a monetární restrikce, spolu s absolutní kapitálovou liberalizací, země srazila doslova na kolena.

Politika MMF je navíc zemím vnucena, takže jejich politická reprezentace ztrácí jakoukoliv legitimitu a země i zbytky své ekonomické suverenity. „Lidé nežijí ze směnného kurzu a úrokové sazby“, konstatuje Stiglitz, když kritizuje, že MMF nikdy neanalyzuje vývoj mezd či obecně sociální situaci v zemi. MMF jen ví, že opatření musí bolet (samozřejmě jak koho). Varujícím příkladem je Indonésie, která se snažila respektovat „doporučení“ MMF do puntíku, což znamenalo, že krize u ní trvala nejdéle a měla nejtvrdší podobu. „Doporučení“ MMF zahrnovala rovněž takové perly jako zrušení potravinových přídělů (odporuje to tržnímu mechanismu), což pak vedlo k hladovým bouřím.

Ani slovo nepadlo o tom, že v případě současné krize, která ovšem nevznikla v rozvojové zemi, MMF hrál de facto roli mrtvého brouka a jeho „rady“ byly náhle úplně opačné než v případech ruské, asijské či brazilské krize. Najednou bylo správné, že stát zachraňuje instituce, přitom jen ve zmiňované Indonésii bylo MMF uzavřeno šestnáct bank a střadatelé prostě měli smůlu. V případě USA se ale jednalo o něco jiného, už jen z důvodu silných osobních vazeb mezi americkým ministerstvem financí (případně FEDem), společností Goldman Sachs, která dostala díky krizi několik dárečků, a právě MMF.

Není pak divu, že — jak píše Stiglitz — „pro MMF nemá skoro nikdo v rozvojovém světě dobré slovo“.