Většina syrských uprchlíků už v Evropě zůstane. Počítejme s tím

Jakub Jajcay

Do Sýrie se od pádu Asadova režimu v roce 2024 vrátil přes milion uprchlíků. Ti z Evropy ale v zemi většinou nezůstávají a zase odjíždějí za lepší prací zpět. Analytik AMO přibližuje jev i prostřednictvím vlastních zkušeností přímo ze Sýrie

↗
Z evropských zemí hostilo nejvíce syrských uprchlíků Německo. V roce 2023 šlo o více než 700 tisíc lidí. V roce 2025 uváděly statistiky číslo jen asi o třicet tisíc nižší. Pro srovnání: Turecko hostilo v roce 2023 3,2 milionu Syřanů, v roce 2025 jich zde zůstávalo 2,3 milionu. Foto Delil Suleiman, AFP

V létě 2025 jsem se vydal do Sýrie. Poprvé od pádu Asadova režimu. Na hraničním přechodu mezi Libanonem a Sýrií byly u pasové kontroly tři fronty: jedna pro Libanonce, jedna pro Syřany a jedna pro cizince. Jako Slovák jsem se tedy postavil do fronty pro cizince. Po chvíli jsem se rozhlédl a zdálo se mi, že jsem se musel splést. Všude kolem mě byly desítky lidí, kteří na první pohled vypadali jako Syřané a mluvili spolu syrskou arabštinou. Když jsem se ale podíval blíž, všiml jsem si, jaké pasy drží v rukou. Téměř všichni měli německé pasy. Využili první letní prázdniny po pádu režimu, který je vyhnal z vlasti, aby se podívali, jak to doma vypadá.

V létě 2026 jsem se do Sýrie vydal znovu. Hotel jsem neměl předem rezervovaný, protože v Sýrii stále nefunguje Booking ani Airbnb. Prostě jsem se procházel starým městem v Damašku a hledal volný pokoj. Nebylo to snadné. Hotely byly plné. Překvapilo mě to. Do Sýrie jezdí jen minimum turistů a v Damašku je cizinců málo. Většinou je od místních na první pohled rozeznáte nejen podle jazyka, ale i podle oblečení. Když jsem se v hotelích rozhlédl, zjistil jsem, že v nich opět bydlí převážně Syřané, kteří přijeli do země ze zahraničí.

Fronty na hranicích a plné hotely by jistě potěšily evropské politiky, kteří od konce syrské občanské války vyzývají k hromadnému odchodu Syřanů z Evropy v domnění, že přispěje k uklidnění politické situace a zastaví nárůst preferencí krajní pravice.

Například v březnu 2026 německý kancléř Friedrich Merz na tiskové konferenci se syrským prezidentem Ahmadem Šarou uvedl, že do tří let by se mělo do Sýrie vrátit 80 procent Syřanů žijících v Německu. Po kritice tvrdil, že číslo pouze převzal od Šaráa, ten to však následně popřel. V každém případě, i kdyby číslo 80 procent neodpovídalo oficiální německé politice, celkové vyznění tiskové konference naznačuje, že Německo i Sýrie se shodují na tom, že hromadný návrat Syřanů je žádoucí.

Tehdejší rakouský kancléř Karl Nehammer Merze dokonce předběhl: jen několik dní po pádu Asadova režimu v prosinci 2024 už vyzýval k návratu Syřanů do Sýrie. Rakousko, stejně jako Německo, Dánsko, Kypr a další evropské země, dokonce nabízí syrským rodinám, které se chtějí vrátit do původní vlasti, finanční příspěvek.

Sny o hromadném návratu podporuje skutečnost, že Sýrie je nyní skutečně relativně bezpečná. Na většině syrského území se dá žít bez neustálého strachu z násilí, únosu nebo nuceného náboru do armády. Nový syrský režim pod vedením prezidenta Ahmada Šaráa nepředstavuje žádný demokratický ráj, ale na rozdíl od předchozího režimu přestal systematicky vraždit vlastní obyvatelstvo. Podle údajů mezinárodních organizací se od pádu Asadova režimu v prosinci 2024 do Sýrie vrátil až milion uprchlíků ze zahraničí. Další milion vnitřně vysídlených lidí se vrátil do svých domovů.

Z pohledu Syřanů v Evropě je ale situace složitější. Údaje o návratech uprchlíků neukazují, kolik Syřanů žijících v Evropě se skutečně vrátilo natrvalo. Spolehlivá data o návratech z evropských zemí neexistují. Když do Sýrie cestuje například člověk s německým pasem, je ve statistikách velmi těžké rozlišit, zda jde o člověka syrského původu, který se vrací do vlasti, nebo o někoho jiného. Syrské úřady navíc nezveřejňují počty lidí překračujících hranice podle občanství a pravděpodobně je ani nesledují.

Rozhovory se Syřany v zemi i výzkumné rozhovory, které jsem vedl se zástupci nevládních organizací pomáhajících uprchlíkům s návratem, naznačují, že počet Syřanů, kteří se z Evropy vrátili natrvalo, je velmi nízký. Podle hrubého odhadu jde o nízké jednotky procent z celkového počtu Syřanů žijících v Evropě.

Může přitom být klidně pravdou, že se do Sýrie vrátil již milion lidí. A faktem jsou nesporně plné hotely a davy na hranicích. Naprostá většina navrátilců přijela ovšem ze sousedních zemí, z Turecka, Libanonu a Jordánska. Právě tyto země přijaly během patnáctileté občanské války nejvíce syrských uprchlíků.

↗
S uprchlickou vlnou přišla do Evropy i velká část syrské elity. V Německu se stal jedním z jejích nejznámějších symbolů syrsko palestinský pianista Aeham Ahmad, který se do země dostal z uprchlického tábora Yarmouk. Foto Morris Mac Matzen, AFP

Pokud jde o uprchlíky vracející se z Evropy, z nichž mnozí už mají evropské pasy, zdá se, že jejich typický pohyb vypadá nějak takto: Mnozí Syřané by se teoreticky rádi vrátili do vlasti. Pád Asadova režimu vnímají jako příležitost. Vezmou si dovolenou v evropské práci a koupí si letenku. Přicestují do Sýrie, třeba přes hraniční přechod s Libanonem. Ubytují se u rodiny nebo v hotelu v Damašku. Dají si pár týdnů na to, aby se zorientovali v nové Sýrii. Pak zjistí, že tam vlastně zůstat nechtějí, a vrátí se do Evropy.

Proč? Život v Sýrii je i přes větší stabilitu a bezpečnost stále velmi těžký. Mnoho emigrantů během své nepřítomnosti přišlo o domovy, firmy nebo zemědělskou půdu. Nemají se kam vrátit. Infrastruktura země je zničená a sociální vazby v místních komunitách přetrhané. Ti, kteří se vracejí, se často setkávají s agresivitou a nevraživostí ze strany lidí, kteří v Sýrii prožili patnáct let války.

Nejlépe důvod, proč se do Sýrie z Evropy vrací jen málokdo, ukazují socioekonomická čísla. Sýrie nedávno zvýšila minimální mzdu zaměstnanců ve formálním sektoru na 150 dolarů měsíčně. Na rozdíl od Evropy se však minimální mzda netýká jen nejméně kvalifikovaných pracovníků. Stejných 150 dolarů tam vydělávají i univerzitní profesoři nebo zdravotní sestry.

Ceny v Damašku jsou přitom podobné jako v Bratislavě. Pokud má někdo pravidelný příjem z práce v Německu, Švédsku nebo České republice, sotva ho vymění za mzdu desetkrát, dvacetkrát nebo třicetkrát nižší. V Damašku se dá ze 150 dolarů vyžít pouze velmi těžko. Životní úroveň je velmi nízká, Syřané mají dvě až tři zaměstnání, a mnohým navíc pomáhají příbuzní ze zahraničí.

Očekávat, že se Syřané začnou hromadně vracet z Evropy, je tedy nereálné. Do jisté míry by tomu mohl pomoci rychlý hospodářský rozvoj Sýrie. Pokud se ekonomice bude dařit, mzdy porostou a infrastruktura se zlepší, Sýrie se může stát atraktivnější zemí. I v tomto ohledu je však na místě lehký skepticismus. Sýrie v posledních desetiletích zažila více i méně osvícené diktatury, více i méně centrálně plánovanou hospodářskou politiku a silnější i slabší mezinárodní izolaci. Vždy to však byla chudá země. Nový režim to změní jen těžko.

Ať už zemi řídí kdokoli a jakkoli, Sýrie jednoduše nemá ekonomický potenciál na to, aby během několika let dokázala svou životní úrovní konkurovat Evropě. Ani jednorázové finanční příspěvky evropských vlád pro navrátilce tuto základní rovnici nezmění. Pro nás v Evropě to znamená, že Syřané tu v dohledné době zůstanou. Události na druhé straně Středozemního moře za nás nevyřeší naše politická traumata spojená s masovou migrací. Evropa může podporovat hospodářský rozvoj Sýrie a dobrovolné návraty. Neměla by však předstírat, že návštěvy znamenají trvalý odchod nebo že se miliony lidí vrátí v době, která vyhovuje evropské politice.