Nad absurditou kroků vlády, většinou zdůvodňovaných potřebností úspor, efektivity či investicemi, zůstává rozum stát. A není potřeba být detektivem, aby vás napadlo, že důvody budou asi trochu jiné.

Vystoupení z Partnerství pro otevřené vládnutí

Do nekončící řady vládních opatření přibyl další návrh, tentokrát v podobě dokumentu nazvaného „Návrh usnesení vlády České republiky o otázce dalšího setrvání České republiky v mezinárodní iniciativě Partnerství pro otevřené vládnutí (OGP)“. Navrhuje se v něm ukončit placení členského příspěvku, vystoupit z Partnerství pro otevřené vládnutí a zrušit další aktivity přímo související s členstvím České republiky v této iniciativě.

Tento krok navrhuje ministerstvo spravedlnosti, respektive ministr Jeroným Tejc (za ANO). Podle předkládací zprávy mu předcházely konzultace s vedoucí Úřadu vlády ČR Tünde Barthou a s ministerstvem zahraničních věcí vedeným Petrem Macinkou (Motoristé sobě), jejichž doporučení byla vzata na vědomí.

K iniciativě Partnerství pro otevřené vládnutí (OGP), která podporuje otevřenost, transparentnost a boj proti korupci, Česká republika přistoupila v roce 2011. Iniciativa je zakotvena ve významných mezinárodních strukturách — od roku 2019 iniciativa Partnerství pro otevřené vládnutí spolupracuje s Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, od roku 2023 se účastní jednání Sítě EU proti korupci.

Momentálně je v ní sdruženo asi sedmdesát států. Přiznejme si, že existují státy, které z této iniciativy rovněž vystupují, například USA Donalda Trumpa či Izrael Benjamina Netanjahua, a některé, jako Gruzie, jsou vyloučeny.

V České republice se účast v iniciativě promítala zejména do přípravy akčních plánů na úrovni jednotlivých ministerstev a do organizace občanských konzultací. Na webových stránkách ministerstva spravedlnosti se o OGP dozvídáme, že slouží „k podpoře otevřenosti, transparentnosti, boji proti korupci a zvýšení občanské angažovanosti“ a že Česká republika k této mezinárodní iniciativě přistoupila „s cílem transformovat státní instituce na otevřenější, efektivnější a odpovědnější“. Zdá se, že nic z toho už současná vláda nepotřebuje.

Úspory? Jen zástěrka

Jaké je zdůvodnění tohoto kroku? Ministr Jeroným Tejc uvádí, že jde o úspory ve státním rozpočtu a také o to, že se tím úředníkům resortu uvolní ruce pro „smysluplnější práci“. Pokud jde o úspory, Česká republika v současnosti platí členský příspěvek ve výši půl milionu korun.

Jakkoli se tato částka může občanům zdát vysoká, odpovídá přibližně nákladům státu na plat jednoho ministra za měsíc a půl. Je pravda, že v současnosti hradíme pouze symbolické minimum, doporučený příspěvek se pohybuje v přepočtu kolem tří milionů korun ročně. Současně však platí, že Česká republika může zůstat členem iniciativy, aniž by hradila jakýkoli poplatek.

V části věnované rizikům přitom ministerstvo samo upozorňuje na možné negativní důsledky vystoupení z iniciativy. Na mezinárodní úrovni by podle něj mohlo dojít k poškození pověsti České republiky, která by opustila platformu zaměřenou na otevřené vládnutí, přestože podobná témata stále více zdůrazňují také Evropská unie, OECD a Rada Evropy.

Ministerstvo zároveň připouští možné reputační škody i na domácí scéně. Vystoupením z OGP by totiž nebyla naplněna „očekávání veřejnosti a zapojených aktérů“, kteří se již podíleli na přípravě dalšího akčního plánu na období 2027—2028. Přerušily by se také aktivity rozvíjené v rámci sedmi akčních plánů za posledních patnáct let, které podle ministerstva přinášely konkrétní výsledky. K návrhu se odmítavě vyjádřila také ombudsmanka, která upozornila na jeho možné negativní dopady.

Podle návrhu na vystoupení by odchod z iniciativy mohl rovněž nepříznivě ovlivnit, jak zahraniční aktéři vnímají úroveň ochrany právního státu v České republice. Návrh zároveň připomíná význam OGP pro zapojování veřejnosti do rozhodování. Jako příklad uvádí závazek aktuálního akčního plánu zaměřený na zapojení znevýhodněných a diskriminovaných skupin do tvorby místních politik sociálního začleňování.

Tyto skupiny se kvůli svému postavení na okraji společnosti mohou na kulturním, ekonomickém a politickém životě podílet jen omezeně. Není proto vhodné jim možnosti zapojení ještě více ztěžovat.

Vláda chce rozšířit prostor pro korupci a klientelismus

Je zde ale ještě jeden rozměr, který dosud nezazněl. Partnerství mělo umenšovat příležitosti pro korupci a klientelismus, které už tento stát stály miliardy korun. Výsledkem je absurdní situace: stát ušetří půl milionu korun na členském příspěvku, ale může se připravit o nástroj, který pomáhá předcházet mnohem větším ztrátám z veřejných peněz.

Na tento rozměr upozornila pracovní Komise předsedy Rady vlády pro koordinaci boje s korupcí k otevřenému vládnutí a transparentnosti státní správy, která tento návrh usnesení vlády jednoznačně odmítla.

Den poté premiér Andrej Babiš v odpovědi na interpelaci Věry Kovářové (STAN) ohledně vystoupení z iniciativy odpověděl: „Po zvážení všech argumentů jsme se rozhodli, že v iniciativě zůstaneme, jen už nebudeme platit členský příspěvek.“ Nelze přesně říct, kdo se rozhodl, na jednání vlády tento bod dosud zařazen nebyl. Tak uvidíme.

Ale nejspíš jde o něco jiného: o to, komu tyto miliony, či spíše miliardy nakonec poputují, když dveře k otevřenému vládnutí, byť dosud spíše pootevřené, zabouchneme.

Pokud mi paměť slouží, hnutí ANO vstupovalo do politiky s příslibem boje proti korupci. Definovalo se jako „hnutí“ aktivních občanů. Hnutí by se skutečně mělo vyznačovat výraznou participací a občanskou aktivitou, podporou zdola a zapojením občanů do vládnutí. Od počátku hnutí ANO také slibovalo, že bude působit jako dobrý hospodář.

Podívejme se na tyto sliby ve světle několika nedávných kroků současné vlády: nahrazení dosavadního zákona o státní službě novým zákonem o státních zaměstnancích, přesun lidskoprávní a dalších agend z Úřadu vlády, prosazení zákona o financování veřejnoprávních médií v prvním čtení a nynější návrh na vystoupení z Partnerství pro otevřené vládnutí.

Protikorupční opatření

Nahrazení dosavadního zákona o státní službě novým zákonem o státních zaměstnancích ani odchod z iniciativy Partnerství pro otevřené vládnutí prostor pro korupci neomezují, ale naopak jej otevírají. Zejména pro korupci v nejvyšších patrech politiky, neboť tyto kroky zvyšují riziko politického ovlivňování státní správy a oslabují otevřenost a transparentnost vládnutí.

Omezování financování veřejnoprávních médií zase může oslabit jejich schopnost věnovat se investigativní žurnalistice odhalující korupční kauzy a střet zájmů vrcholných politiků.

Participace občanů

Odchod z Partnerství pro otevřené vládnutí a přesun lidskoprávní agendy z Úřadu vlády pod tři ministerstva (stejně jako přesun dalších agend) omezují prostor pro participaci občanů, zejména těch nejzranitelnějších. Na protest proti tomuto kroku rezignovalo na další činnost pět desítek expertů.

Omezování financování veřejnoprávních médií zase zužuje veřejný prostor pro kvalitní informování občanů, a tím i pro jejich participaci na věcech veřejných. Ztěžuje nastolování důležitých témat, která se týkají skupin, jejichž hlas není příliš slyšet, například sociálně znevýhodněných osob či lidí se zdravotním postižením. Zároveň oslabuje možnost veřejnosti lépe se orientovat v důležitých společenských oblastech, jako jsou kultura, vzdělávání a věda. V neposlední řadě tím roste prostor pro potenciální politický vliv na veřejnoprávní média.

Dobrý a efektivní hospodář

Změny ve financování veřejnoprávních médií podle předloženého návrhu zvyšují státní deficit nejméně o 7,5 miliardy korun, a tím i náklady na obsluhu státního dluhu. Zároveň ruší funkční a předvídatelný zdroj jejich financování.

Nahrazení dosavadního zákona o státní službě novým zákonem o státních zaměstnancích i odchod z Partnerství pro otevřené vládnutí navíc rozšiřují prostor pro korupci a klientelismus, jejichž omezování se dařilo jen pomalu a obtížně. Nejde přitom jen o přímé finanční ztráty — korupční prostředí ovlivňuje i kvalitu investic, respektive kvalitu investorů.

Náprava bude nanejvýš obtížná

Tyto kroky jednoznačně posilují politické vlivy, respektive vliv oligarchických struktur na utváření státních politik, oslabují kontrolní mechanismy a ve svém důsledku posilují prvky systémové korupce. Zasahují přitom klíčové oblasti, které politologická teorie považuje za zásadní pro upevňování a rozvoj demokracie: nezávislou a efektivní státní správu, silnou občanskou společnost a právní stát.

Nedělejme si iluze, že s další vládou se vše vrátí do původního stavu. Politici jen neradi přijímají opatření, která posilují jejich kontrolu. O to obtížnější může být náprava v situaci, kdy současné kroky zároveň podporují mocenské ambice určitých skupin a přispívají k vytváření oligarchického systému.