Bangladéš je čtyřicet let ve vleku rozmarů nadnárodních korporací a finančních institucí. Země se pod jejich tlakem stala závislou na nízkonákladovém oděvním průmyslu — vývoz oděvů zaujímá až 84 % celkového exportu a oděvní průmysl tvoří asi 13 % HDP. Země je tak velice zranitelná vůči jakémukoliv otřesu, jako byla pandemie nebo stoupající cena fosilních zdrojů.

Pro oděvní značky je však tato konstelace výhodná a tlak na ceny je takový, že značky dnes za tričko (po zohlednění inflace) platí o 30 % méně než před dvaceti lety. Miliony pracujících protestují proti extrémně nízkým mzdám desítky let.

Od protestů k perzekucím

Od letošního srpna jsou v Bangladéši v ulicích tisíce lidí, kteří blokují dálnice, stávkují a požadují navýšení mizerné minimální mzdy zavedené v roce 2023 masivním protestům navzdory. Požadavkem je zvýšení z 12500 takka na minimálně 30000 takka (z cca 2180 Kč na 5590 Kč), ale také ukončení praxe black-listingu — tedy vytváření seznamů nežádoucích pracujících a ukončení potlačování fungování odborů. Všechny odborné výpočty důstojné mzdy, tzv. living wage, přitom stanovují mzdu k pokrytí základních životních potřeb v zemi na minimálně 30000 takka.

Současná situace se rychle vyvíjí a protesty pracujících je někdy těžké oddělit od jiných politických protestů přerůstajícím k vandalismu a žhářství. Nicméně faktem je, že až 670 továren již muselo zavřít. Od října protesty eskalují, lidé blokují dopravní tepny a dálnice v Dháce a policie nasazuje hlukové granáty, slzný plyn, obušky. Zásahy policie se stupňují a je zřejmé, že prostředky, které používá, začínají být nepřiměřené. Od listopadu pak stát podává žaloby na tisíce lidí. Jde o praktiku perzekuce dobře známou v dohře protestů v roce 2023.

Probíhají razie v pobočkách odborů, zatýkáni jsou jak odboroví předáci, tak i političtí oponenti. Stovky lidí byly zraněny. Vlastníci továren si najímají bandy násilníků, aby potlačovaly nepokoje v jejich továrnách. Ve střetu protestujících a najatých násilníků zemřel i Toufiq Hossain — zatím jediná známá oběť protestů.

Anatomie nespravedlnosti

Inflace v Bangladéši v posledních letech atakuje 9 %. Základní potřeby včetně potravin se prodražují několikanásobně, a rodiny tak šetří na jídle, lécích a vzdělání svých dětí. V zemi, kde čtyři miliony lidí pracují v oděvním průmyslu, ve kterém jsou globálně a dlouhodobě nejnižší mzdy ze všech sektorů, je výše minimální mzdy naprosto zásadní. Podle čerstvého průzkumu Clean Clothes Campaign mezi více než tisíci pracujícími v Bangladéši až 89 % uvedlo, že jejich mzda nestačí na pokrytí základních výdajů jejich rodiny. A tak jdou do ulic, odvážní a zoufalí.

„Pracující si velmi dobře uvědomují, co riskují, když jdou protestovat. Nepokoje, které jsme však v posledních několika dnech zažili, jsou důsledkem silného pocitu nespravedlnosti v tom, jak se rozděluje bohatství v dodavatelském řetězci, a také dlouholetých marných snah vyžít z mzdy, která prostě nestačí,“ říká Kalpona Akter, předsedkyně Bangladéšské federace pracujících v oděvním sektoru a průmyslu.

Rozhořčení pracujících není těžké pochopit. Dennodenně pod jejich rukama vzniká oblečení firem, které nejenže trhají rekordy v obratech, ale chlubí se i svými sociálními programy, které pak v tichosti smažou, ale ještě se aktivně snaží své zaměstnance nahradit. Značky jako H&M, Zara, Primark a Uniqlo zaznamenaly v roce 2025 zisky v řádu desítek miliard dolarů: Inditex (Zara): 6,2 miliardy USD, Fast Retailing (Uniqlo): 4,5 miliardy USD, H&M: 1,8 miliardy a Primark (součást ABF): 1,4 miliardy.

Firmy by náklady navýšení mezd na úroveň mezd důstojných mohly snést velice snadno. Model jejich fungování je však přesně opačný: odběratelé s velkou vyjednávací silou diktují podmínky, přenášejí rizika na dodavatele a kdykoliv dojde ke zvýšení nákladů zakázky přesouvají. Koneckonců, jde výhradně o peníze — o zisky těch, kteří mají obrovskou moc, ale nikdy nemají dost.

Nikdo není jenom kolečkem v stroji

Když se v Bangladéši před třemi lety připravovalo navýšení minimální mzdy, vyšly do ulic statisíce lidí. A pravděpodobně tomu tak bude v následujících dnech a týdnech. Situace je nepřehledná, a nevíme tudíž, jak to dopadne. Je přitom celkem možné, že změna bude jen kosmetická. Anebo ne: možná půjde o jednu z posledních kapek, jíž pohár současného neudržitelného globálního systému konečně přeteče.

V každém případě bychom neměli protestující jen zdálky sledovat, ale brát si z nich cennou lekci — organizovat se, spojovat a mít odvahu jít do ulic, když se korporace a jim podřízené vlády tváří, že jsme jenom kolečkem ve stroji.

Velice podobný boj se totiž odehrává mnohem blíž, než si mnozí vůbec chtějí připustit. Ať jde o zápas o zaměstnanecká práva, boj proti švarcsystému nebo o zrušení vyhlášky, která konečně mohla přinést zdravější obědy pro téměř dva miliony dětí, v pozadí jsou vždy mocenské korporátní zájmy. Pasivně přihlížet znamená aktivně se vzdávat svých práv.