OVB a kupčení s důvěrou
Markéta HrbkováDokument Jakuba Charváta o kostlivcích finančního poradenství trpí romantickou bezkoncepčností. Jeho kritika z úst Martina Veselovského však naopak přehlíží očividnou špínu celého byznysu postaveného na manipulaci.
Nedávno jsem jela tramvají a za mnou seděla mladá dívka, která se se svým soukromím věru netajila. Celou cestu telefonovala, takže jsem se nemohla ubránit tomu, že mně zarazila pro mne značná disproporce mezi jejím věkem, způsobem vyjadřování i obsahem jejích hlasitých šepotů a informací, že pracuje jako „finanční poradkyně“. Toto letmé setkání mně nedávno více osvětlil dokument Jakuba Charváta Rada nad zlato.
Skutečnost, tak, jak jsem ji vyrozuměla z filmu a dalšího rozvoje celé kauzy, mě docela vyděsila. Další díl slavných Šmejdů, tentokrát namířený nikoliv na bezbrannost stáří, ale na — v pořadí bezbrannosti asi druhou — mladou generaci a její nejužší vazby.
Jelikož finanční poradenství je v českých zemích profese, která může být vykonávána nezávisle, některé finanční firmy (film je namířen na OVB, neboť s tou prošel autor osobní zkušeností, ale zlé jazyky tvrdí, že se to stává praxí spíš obecnou) se zaměřují na mládež vycházející ze středních škol. Tyto skupiny hypnabilních polodětí vyvezou na pár víkendů za město a tam jim předvedou „vytoužený ráj“, který probudí všechny buňky jejich chtění, které si třeba mnozí z nich ještě nedopřáli. A vyšlou je do světa s „nepříliš výhodnými“ smlouvami a doprovázené jemným dobroditelským šepotem, že nejlépe je jít za blízkými. A vlastně nejde ani tak o klienty, ale hlavně o to, sehnat co nejvíc kamarádů „do party“, kteří pak už budou dělat na ně … multilevel, vole… a celé to letadlo pofrčí…
Za pár měsíců se proberou mnozí nad dluhy z ve víru událostí opomenutých poplatků a uprostřed zbořených rodinných či přátelských vztahů. Uff! Nadějný start do života. To všechno v sice kostrbatých, ale mezích zákona — manipulace obvykle manipuluje s nepsanými zákony emocí.
Nechci se pouštět do kritiky filmu, myslím, že měl nedostatky ve srozumitelnosti i faktografii. Jak sám autor říká, zaměřoval se více na takzvanou „firemní kulturu“, neboť v ní — podle mě správně — tuší jádro celé věci. Jde o vytvoření velké emotivní vlny, která spláchne co nejvíc lidí. Zaměřit na problematiku koncepčněji se filmu, bohužel, nepodařilo.
Neinformovanost a bezkoncepčnost autora dokumentu sehrála svou úlohu i v následném rozhovoru DVTV s Martinem Veselovským, který mi přišel pro danou problematiku v něčem až ilustrativní. Celým rozhovorem prostupuje zásadní hranice, na níž si moderátor s pozvaným autorem opravdu nerozumí, a úhly jejich pohledů se diametrálně rozcházejí. Svět jednoho není světem druhého.