Nedávno jsem jela tramvají a za mnou seděla mladá dívka, která se se svým soukromím věru netajila. Celou cestu telefonovala, takže jsem se nemohla ubránit tomu, že mně zarazila pro mne značná disproporce mezi jejím věkem, způsobem vyjadřování i obsahem jejích hlasitých šepotů a informací, že pracuje jako „finanční poradkyně“. Toto letmé setkání mně nedávno více osvětlil dokument Jakuba Charváta Rada nad zlato.

Skutečnost, tak, jak jsem ji vyrozuměla z filmu a dalšího rozvoje celé kauzy, mě docela vyděsila. Další díl slavných Šmejdů, tentokrát namířený nikoliv na bezbrannost stáří, ale na — v pořadí bezbrannosti asi druhou — mladou generaci a její nejužší vazby.

Jelikož finanční poradenství je v českých zemích profese, která může být vykonávána nezávisle, některé finanční firmy (film je namířen na OVB, neboť s tou prošel autor osobní zkušeností, ale zlé jazyky tvrdí, že se to stává praxí spíš obecnou) se zaměřují na mládež vycházející ze středních škol. Tyto skupiny hypnabilních polodětí vyvezou na pár víkendů za město a tam jim předvedou „vytoužený ráj“, který probudí všechny buňky jejich chtění, které si třeba mnozí z nich ještě nedopřáli. A vyšlou je do světa s „nepříliš výhodnými“ smlouvami a doprovázené jemným dobroditelským šepotem, že nejlépe je jít za blízkými. A vlastně nejde ani tak o klienty, ale hlavně o to, sehnat co nejvíc kamarádů „do party“, kteří pak už budou dělat na ně … multilevel, vole… a celé to letadlo pofrčí…

Za pár měsíců se proberou mnozí nad dluhy z ve víru událostí opomenutých poplatků a uprostřed zbořených rodinných či přátelských vztahů. Uff! Nadějný start do života. To všechno v sice kostrbatých, ale mezích zákona — manipulace obvykle manipuluje s nepsanými zákony emocí.

Nechci se pouštět do kritiky filmu, myslím, že měl nedostatky ve srozumitelnosti i faktografii. Jak sám autor říká, zaměřoval se více na takzvanou „firemní kulturu“, neboť v ní — podle mě správně — tuší jádro celé věci. Jde o vytvoření velké emotivní vlny, která spláchne co nejvíc lidí. Zaměřit na problematiku koncepčněji se filmu, bohužel, nepodařilo.

Neinformovanost a bezkoncepčnost autora dokumentu sehrála svou úlohu i v následném rozhovoru DVTV s Martinem Veselovským, který mi přišel pro danou problematiku v něčem až ilustrativní. Celým rozhovorem prostupuje zásadní hranice, na níž si moderátor s pozvaným autorem opravdu nerozumí, a úhly jejich pohledů se diametrálně rozcházejí. Svět jednoho není světem druhého.

Vcelku srozumitelná podstata celé věci, kterou se autor snažil opakovaně (a ne úplně obratně) vysvětlit, tedy to, že při nejmenším tři pobočky zmíněné firmy praktikují popsanou „metodiku“ manipulování sotva dospělých puberťáků v celkem nezanedbatelném množství případů, jako by Martinu Veselovskému zázračně unikala. Pod jeho pohledem se svět protkaný předpokladem, že „lidé nejsou až takové svině, že mi přes dítě podšoupnou nějaký nesmysl, který draze zaplatím“, řadí ke světu hlouposti stejně jako mladistvý romantismus, že „něco takového by mně přece nenabídli“.

Není divu, že si ti dva nerozumí. Hranice mezi nimi jako by podezřele kopírovala hranici, kterou se mladí ve filmu teprve učí překračovat: je to hranice víry, že svět není nic jiného než kolbiště, kde je třeba být neustále ve střehu a vítězit i nad tím nejbližším sokem.

Je velmi pravděpodobné, že po tomto tvarujícím zážitku se pro mnohé z nich stal svět pana Veselovského holou skutečností.

Jsem ráda, že se aspoň některým z nich nechce tuto pomyslnou psychologickou hranici překročit a volají po tom, aby byly podobné praktiky považovány za nepřijatelné.