OVB a kupčení s důvěrou

Markéta Hrbková

Dokument Jakuba Charváta o kostlivcích finančního poradenství trpí romantickou bezkoncepčností. Jeho kritika z úst Martina Veselovského však naopak přehlíží očividnou špínu celého byznysu postaveného na manipulaci.

Nedávno jsem jela tramvají a za mnou seděla mladá dívka, která se se svým soukromím věru netajila. Celou cestu telefonovala, takže jsem se nemohla ubránit tomu, že mně zarazila pro mne značná disproporce mezi jejím věkem, způsobem vyjadřování i obsahem jejích hlasitých šepotů a informací, že pracuje jako „finanční poradkyně“. Toto letmé setkání mně nedávno více osvětlil dokument Jakuba Charváta Rada nad zlato.

Skutečnost, tak, jak jsem ji vyrozuměla z filmu a dalšího rozvoje celé kauzy, mě docela vyděsila. Další díl slavných Šmejdů, tentokrát namířený nikoliv na bezbrannost stáří, ale na — v pořadí bezbrannosti asi druhou — mladou generaci a její nejužší vazby.

Jelikož finanční poradenství je v českých zemích profese, která může být vykonávána nezávisle, některé finanční firmy (film je namířen na OVB, neboť s tou prošel autor osobní zkušeností, ale zlé jazyky tvrdí, že se to stává praxí spíš obecnou) se zaměřují na mládež vycházející ze středních škol. Tyto skupiny hypnabilních polodětí vyvezou na pár víkendů za město a tam jim předvedou „vytoužený ráj“, který probudí všechny buňky jejich chtění, které si třeba mnozí z nich ještě nedopřáli. A vyšlou je do světa s „nepříliš výhodnými“ smlouvami a doprovázené jemným dobroditelským šepotem, že nejlépe je jít za blízkými. A vlastně nejde ani tak o klienty, ale hlavně o to, sehnat co nejvíc kamarádů „do party“, kteří pak už budou dělat na ně … multilevel, vole… a celé to letadlo pofrčí…

×