Pojem „komentované zpravodajství“ není nový, u nás je dobře znám z doby před sametovou revolucí. Normalizátory doslova děsila představa, že by si lidé na určité věci mohli vytvořit vlastní názor. Proto dohlížitelé nad „správným“ myšlením občanů směšovali zprávy, umožňující rozličný výklad, rovnou s komentářem. Vznikl tak nečistý žurnalistický útvar, jakýsi kočkopes.

Zdálo by se, že po Listopadu 1989 tyto praktiky samovolně odumřou, protože čtenář, posluchač nebo divák bude považován za rovnocenného, svobodně uvažujícího partnera, kterému nebude nutno vtloukat do hlavy, co si má myslet. Bohužel, polistopadová praxe je v mnoha případech opačná. Dokladem toho je první strana MF Dnes z 2. března 2010, která je přímo učebnicovým příkladem komentovaného zpravodajství.

Překonal ji jiný pravicově orientovaný deník — Lidové noviny z 9. března. Věnuje Paroubkovým návrhům na řešení sportovních problémů valnou část první dvanáctistránkové složky listu. Z titulní strany přechází na dvojku článek „Zlatým hochům“ z Nagana se plány Šlégra a Paroubka nelíbí, celou druhou stranu uvádí šestisloupcový titulek Ministr sportu Paroubek — Šéf ČSSD se pasuje do role zachránce sportu. Hokejistům se to nezdá.

Pod tímto titulkem je fotografie Jiřího Paroubka v reprezentačním dresu hokejistů, uvedená jednosloupečným titulkem Sportovní plány Jiřího Paroubka, a vedle toho snímek radujících se čs. Hokejistů po vítězství na ZOH v Naganu s textem „Zlatá hokejová generace z Nagana s šéfem ČSSD nesouhlasí (s výjimkou obránce Jiřího Šlégra).“

Hlavním článkem na dvojce je pětisloupcový rozhovor s hokejistou Františkem Kučerou, opatřený palcovým titulkem Paroubek neví, o čem mluví.  Nutno dodat, že o samotném Šlégrovi mluví Kučera s respektem a jeho angažmá v ČSSD vysvětluje takto: „S Jiřím nejsme v kontaktu, u něj asi převažuje to sociální cítění. Prostě se dal na tuto dráhu a  samozřejmě pro pana Paroubka je obzvlášť na severu jméno Jirky Šlégra velmi zajímavé.“

Čtyřsloupcový podčárník na dvojce má titul Krasobruslení nerozumím, říkal šéf ČSSD rychlobruslařce. Autoři využívají Paroubkova přeřeknutí, za které se předseda ČSSD po ukončení tiskové konference prostřednictvím ČTK omluvil, a Sáblíková se svým trenérem vzali tuto epizodu s humorem a nečinili z ní dalekosáhlé závěry.

Druhou stranu uzavírá dvojsloupečný rozhovor s trenérem Sáblíkové J. Novákem nazvaný Květiny ano, s partajemi se ale zaplétat nebudeme. Je to snad jediný článek na této straně, který na Jiřího Paroubka osobně neútočí. Naopak Novák vyjadřuje po setkání s Paroubkem pocit, „že kdyby volby vyhrál, bude připraven změnit stávající situaci“.

Také na stranách 10 a 11 se objevuje tématika „Paroubek a sport“. Otvírák na straně 10 (Názory) uvádí článek Pavla Kohouta, ředitele pro strategii Partners, nazvaný O diktátorské vášni pro sport. Zdánlivě se zabývá skutečností, že populistické režimy rády a hojně podporují sport. Teprve poslední odstavec, navazující na předchozí řádky věnované manýrám běloruského prezidenta Lukašenka, odkrývá pravý smysl Kohoutova rozsáhlého článku: „Ještě štěstí,“ píše s notnou dávkou ironie Pavel Kohout, „že nám podobné diktátorské manýry nehrozí. Sport si u nás žádný politik nechce přivlastnit „pro sebe“, nechystají se žádné povinné odvody na jeho financování, naši politici se nesnaží chlubit cizími medailemi, na kterých nemají sebemenší zásluhu. Nejsme zkrátka Bělorusko. Opravdu nejsme?“

Na straně 11 je uveřejněn diskusní příspěvek Jaromíra Drábka, místopředsedy TOP 09, nazvaný Populismus hokeji nepomůže.Tím populistou je podle jeho názoru J. Paroubek. Druhou polovinu článku uvádí mezititul Paroubek a Putin. A nikdo jiný. V závěru J. Drábek píše: „Dnes se z politických pozic dokáže vedle Jiřího Paroubka vyjařovat už jen ruský prezident.“ — Musíme pana Drábka trochu poopravit. Ruským prezidentem není Putin, ale Dmitrij Anatoljevič Medveděv.

Ano, volební kampaň už začala. Politici postupně předestírají programy svých stran (tradičních i těch čerstvě založených), navzájem se napadají (otevřeně i skrytě) a snaží se voliče přesvědčit (někteří mazaně, jiní hloupě), že právě oni, budou-li zvoleni, přivedou tuto zemi k dosud nevídanému blahobytu. A jako obvykle objevují se v předvolebním období jako houby po dešti nejrůznější aféry, po nichž neštěkne ani pes jen týden po volbách; snad s výjimkou těch, jejichž vývoj bedlivě sleduje zahraničí.

Volební kampaň vedle partají zahájily také sdělovací prostředky. Z pozornosti, které MF Dnes a Lidové noviny věnovaly a stále věnují Paroubkovým názorům na řešení sportovní problematiky, by se dalo soudit, že toto téma zajímá občany víc než třeba rostoucí nezaměstnanost nebo snaha přenést důsledky hospodářské krize nikoli na ty, kteří ji zavinili, ale na obyčejné občany.

Hlavním terčem útoků je jako obvykle Jiří Paroubek, líčený v těchto denících jako směšná figurka bez vlastního názoru, obtloustlý pantáta s bradavicí u nosu, populista, který se zabývá pouze sledováním průzkumů veřejného mínění a podle nich činí svá politická rozhodnutí. I kdyby vytáhl z rozbouřeného moře stařenku, označili by to komentátoři typu Karla Steigerwalda za projev populismu, za snahu zviditelnit se za každou cenu. Široce založená ofenzíva proti němu je stejně brutální jako před časem vajíčková válka, kterou oba listy od začátku plně podporovaly.

Každý sdělovací prostředek má dnes právo zasahovat do politiky podle svého uvážení, zcela svobodně. Avšak ten prostředek, který se považuje za seriózní, by se měl zamyslet nad tím, zda bulvární způsob vedení politického boje, doprovázený navíc metodami normalizátorů před Listopadem 1989 (komentované zpravodajství), nebude mít právě opačný účinek, než odpovědní redaktoři zamýšleli.