Debatu pod názvem „Nesouhlasíme, ale co dál“ společně zorganizovaly iniciativy „Vzdělání není zboží!“ a „Už se na to nemohu dívat“ a občanskésdružení „Fórum Věda žije!“. Akce se zúčastnili také zástupci organizace nevládních ekologických organizací „Zelený kruh“ a „Centra pro studium vysokého školství.“ Debata byla součástí série protestů proti boloňskému procesu. Nejvíce akcí se v jejím rámci koná ve Francii a v Rakousku.

Počátkem loňského léta uběhlo deset let od podpisu slavnostní deklarace, kterou byl boloňský proces uveden v život. Tento týden, 11. a 12. března 2010, se ve Vídni a v Budapešti k boloňskému procesu koná slavnostní ministerská konference. Součástí jejího programu jsou pilíře boloňského procesu jako strukturované studium, mezinárodní spolupráce nebo mobilita studentů. Tato konference se stala podnětem k protestům, které příští čtvrtek v Bruselu vyvrcholí celoevropským setkáním odpůrců boloňského procesu.

Čeští aktivisté připravili jednak výše zmíněnou besedu, dnes, tj. v pátek 12. března, od čtrnácti hodin pak proběhne protestní „Pochod produktů“ proti komercionalizaci veřejného vysokého školství. Shromaždiště k průvodu je u Přírodovědecké fakulty UK na pražském Albertově a jeho cíl před budovou filozofické fakulty na náměstí Jana Palacha.

Dvě nejvýraznější polemiky se během besedy vedly o tezi elitnosti vysokého školství a o otázce, zda téma veřejného vysokoškolského vzdělávání formulovat politickým slovníkem. Ústřední kritika byla směřována na Petra Matějů a vládní Radu pro výzkum, vývoj a inovace a jejího sekretáře Marka Blažku.

RVVI podle Martina Krummholze z občanského sdružení Věda žije! „Není správním orgánem, ale amébou. Nejde o správní orgán, takže není jakýmkoli způsobem formalizován např. způsob vypořádání připomínek k jejím návrhům ani způsob či interval výběru jejích členů.“

Krummholz tak jako první formuloval jeden z důležitých požadavků debaty — je třeba se zorientovat ve fungování státu jako struktury a je třeba, aby tato struktura byla srozumitelná.

Karel Šima z Centra pro studium vysokého školství formuloval tezi, podle které je třeba, možná až programově, rezignovat na elitní formy hledání konsensu uvnitř akademické obce a vnějšího vyjednávání, a v maximální možné míře zapojit do těchto procesů širokou veřejnost. Výzva k maximální otevřenosti, kterou formuloval, se v debatě ukázala jako příliš úzká pro hledání společného stanoviska. Mezi diskutujícími v panelu i v plénu převážil postoj, podle kterého je třeba si elitnost jako důležitou charakteristiku způsobu jednání o otázkách veřejného vysokoškolského vzdělávání podržet.

Zástupkyně Zeleného kruhu Kateřina Ptáčková za sebe formulovala tezi, podle které elitnost a otevřenost nejsou v rozporu. Řešení podle ní představuje tlak na občanskou angažovanost vědců či akademiků a jejich vzájemnou spolupráci se strukturami občanské společnosti i médii. Podle Ptáčkové je třeba posilovat možnosti, díky kterým by se veřejnost mohla zapojovat do tvorby vědních politik alespoň tak, jak se dnes může vyslovovat k politikám a strategiím většiny dalších oblastí života státu.

Karel Šima ve svém příspěvku popisoval proměnu způsobů rozhodování o vysokých školách, který nastal ve Spojených státech a v západní Evropě od druhé světové války a v České republice doložitelně v několika posledních letech. Na počátku tohoto období klíčová rozhodnutí v životě vysokých škol činila úzká skupina lidí — akademická a politická oligarchie — se sdílenými očekáváními.

Konflikt mezi akademickou veřejností na jedné a skupinou vysokých státních úředníků a průmyslem na druhé straně, který dnes zažíváme v diskusích o Bílé knize terciárního vzdělávání a financování vědy a výzkumu, vyplynul z faktu, že veřejné vysoké školství se během let stalo předmětem rozhodování „běžných“ politických struktur.

Od rozhodování politických struktur bychom měli vědomě přejít k rozhodování, pokud jde o jeho strukturu, co nejdemokratičtějšímu. Podle Šimy u nás paradoxně byly veřejné vysoké školy řízeny nejotevřeněji hned po listopadové — studentské — revoluci. Od té doby je počet lidí činících strategická rozhodnutí neustále zužován.

Během devadesátých let se podle Šimy většina nejdůležitějších rozhodnutí připravovala na gremiálních poradách náměstka ministra školství pro vysoké školy a v tak zvané reprekomisi složené z několika vysokých funkcionářů vysokých škol a vysokých státních úředníků. V obou případech se ale rozhodovalo ve skrytu před zraky veřejnosti.

Akceleračním momentem se ale podle Šimy nestal boloňský proces, ale hodnocení OECD. Téma vysokoškolského vzdělávání si přivlastnila „jedna politická strana“, a to, jak dodal zástupce iniciativy „Už se na to nemohu dívat“ Petr Pavlík, ODS. Pavlík také přímo propojil teze politického programu ODS s osobou „na TOP 09 napojeného“ Petra Matějů, který od devadesátých let propaguje reformy vysokoškolského vzdělávání v dikci Bílé knihy.

Plány Petra Matějů na reformu vysokoškolského vzdělávání byly prosazovány za ministrů školství za Stranu zelených a podle Pavlíka je zastavil především pád druhé vlády Mirka Topolánka v březnu 2009. Komercionalizace a podřízení průmyslu se tak sice neodehrála v případě vysokých škol, ale fakticky k ní došlo ve financování vědy a výzkumu.

Bílá kniha terciárního vzdělávání podle Pavlíka pedagogům na vysokých školách ukázala, že jde o odstranění jednoho z posledních ostrůvků svobody, které se ve společnosti neřídí tvrdými tržními principy.

Opakoval také argumentaci přístupnou i na webových stránkách iniciativy, podle které není Bílá kniha založena na žádné seriózní analýze, neřeší nejdůležitější problémy českého veřejného vysokého školství, přestože se na jejich popisu jeho představitelé shodnou (otázka podfinancování, otázka normativního financování).

Diskutující z pléna i panelu také odmítli snahu některých studentů iniciativ depolitizovat své konání. „Myslet si, že zde neexistují reálné politické zájmy,“ jak shrnul Petr Pavlík, „je naivní.“