Od ledna loňského roku se Poslanecká sněmovna zabývá vládním návrhem na změnu zákona o veřejném ochránci práv (dále jen „ochránce“). Hlasovat o pozměňovacích návrzích a o návrhu zákona jako celku bude zřejmě až příští měsíc. Na záměru rozšířit působnost ochránce o zákonnou možnost podávat za určitých okolností k obecným soudům žaloby kvůli diskriminaci a k ústavnímu soudu návrh na zrušení protiústavní části zákona se vládní koalice shodla již při svém ustavení v roce 2013. V koaliční smlouvě to ještě nebylo, avšak v programovém prohlášení z 12. února 2014 stojí:

Vláda bude usilovat o vytvoření tolerantní společnosti. Bude důsledně vystupovat proti všem formám násilí a projevům rasové nesnášenlivosti jako například anticiganizmu a antisemitizmu. Podpoří jako přirozenou součást integrace rozvoj romské kultury a identity. Vláda posílí právní možnosti obrany proti diskriminaci a pravomoc veřejného ochránce práv navrhovat rušení protiústavních zákonů. Tolik slíbila Sněmovně a veřejnosti koaliční vláda sociální demokracie, hnutí ANO a lidovců.

Působnost není pravomoc

Vláda tedy posiluje právní možnosti ochránce i rozšiřováním jeho působnosti (kompetence) návrhem zmíněné novely zákona. Navrhuje poněkud rozšířit zvláštní oprávnění, která mu svěřuje zákon mimo stížnostní agendu. Nedalo mi to, a místo vadného termínu „pravomoci“ jsem ve své větě napsal správné „působnost“. Ochránce je totiž dokonce jediným státním orgánem, v jehož případě stát střeží jako oko v hlavě, už z dob vytváření této instituce, zásadu, že vůbec žádnou pravomoc nemá a míst nesmí. Pravomoc, tedy právo rozhodovat o poměrech lidí, mají totiž jen soudy, správní orgány a obce a kraje.

Ve srovnání s českou parlamentní opoziční pravicí TOP 09 a ODS jsou západoevropští politici z krajní pravice vyložení dobráci, i když je tam často označují za fašisty, občas dokonce za neonacisty, podle mne někdy i právem. Nepodněcují však tolik k nenávisti a k omezování práv lidí a jsou méně národovečtí a izolacionističtí než česká parlamentní pravice. Dokonce i postoje údajné české levice, tedy Miloše Zemana, sociální demokracie a KSČM, jsou často nacionalističtější, pořádkumilovnější a méně svobodomyslné než stanoviska západní krajní pravice. Je to asi ovzduším, které v této zemi zanechaly dějiny.

Není proto s podivem, že se česká pravice ani po šestnácti letech působení ochránce nesmířila s existencí tohoto státního orgánu. A když nemá sílu ho zrušit, dělá vše, aby mu aspoň znepříjemnila život a aby trochu „zasmradila“.

Ze složitého kuhhandlu při vytváření vládní kolice a vládněkoaličního programového prohlášení nepronikly tak podrobné zprávy, aby se vědělo, kdo tam potřebný odstaveček o anticiganizmu a rozšíření ochráncovy antidiskriminační působnosti prosadil a co za to musel obětovat, třeba jaké procentíčko nějakých daní. Jen předpokládám, že to nebylo ani hnutí ANO, ani lidovci. Protože právě poslanci těchto parlamentních frakcí už rok „hrdinně“ vystupují proti, jak média i politici nesprávně říkají, „rozšiřování pravomocí“ — tedy proti dalším zákonným možnostem při výkonu ochráncovy působnosti. Vystupují proti vlastnímu programovému prohlášení, po jehož předložení vyslovila Sněmovna jejich koaliční vládě důvěru.

Obrana před právem šaríja