Několik dní jsem si na cestách dopřával klidu a nečetl noviny. A když teď nějaké vidím v motorestu, neodolám. Malá zprávička je toho druhu, že nikdy nezapomenu, kdy a kde jsem se s ní seznámil. Byla objevena devátá planeta!

S odstupem uvažuji, proč to spontánně pociťují jako vzrušující. Snažím se odsunout do pozadí svůj úzký profesionální zájem fyzika, který má blízko k astronomii. Co může pro člověka znamenat studené těleso, které je sice asi desetkrát větší než Země, ale je od nás stokrát dál než Slunce? Snad obohatí naše poznání historie vzniku sluneční soustavy, snad jednou bude cílem kosmických letů? Snad svým vlivem na jiná tělesa Zemi v daleké časové perspektivě chrání či ohrožuje? Nemáme však mnoho nesrovnatelně naléhavějších starostí?

Proč si přesto myslím, že je to vzrušující zpráva nejen pro mě, ale přinejmenším pro lidi mého druhu? Nejprve mě napadá, že jí vrcholí veliký příběh poznávání sluneční soustavy. Myslím na epicykly a deferenty starověkých astronomů, na spor geocentrismu a heliocentrismu, na Keplera, který se nejprve snažil mezi šest viditelných planet vložit pět pravidelných těles, aby pod tlakem reality mylnou domněnku opustil a po mnohaleté práci „objevil nebeské zákony“. Ty pak podložil svou mechanikou a gravitačním zákonem Newton.

O sto let později Herschel objevil v dalekohledu sedmou planetu, které se dostalo jména Uran. A roku 1846 přišlo vyvrcholení — na berlínské hvězdárně dostali Le Verrierův dopis s pokynem, kde hledat osmou planetu, vypočtenou na základě jejího vlivu na pohyb Uranu. Během jediné noci ji našli!

Příběh má ovšem i své nešťastné hrdiny. Patří sem Adams, který osmou planetu rovněž vypočítal, ale nedovedl dostatečně zainteresovat hledače. Po staletích se ukázalo, že do příběhu patří i Galilei, který posun Neptunu mezi hvězdami zaznamenal na svých nákresech, ale nevěnoval mu pozornost, neboť byl plně zaujat sledováním pohybu Jupiterových měsíců.

A nezapomeňme na ubohého Pluta. I on byl na vypočítaném místě, aby se pak ukázalo, že patrně šlo o pouhou náhodu, protože pohyb obřích planet nemohl ve skutečnosti ovlivnit a neměl-li být seznam planet dalšími objevy podobných drobečků nevhodně rozšiřován, musel být z něho Pluto vyřazen. Jakousi ironií osudu toto vyřazení kdysi pomáhal prosadit právě jeden z objevitelů skutečné deváté planety.

Máme tak před sebou pokračování štafety lidské vynalézavosti. Proti Le Verrierovi je v něm cosi výrazně nového: jemu stačila tužka a papír, Brown a Batygin se neobešli bez počítačů. A ještě něco k mé otázce. Snad se to dá vyjádřit takto: Jako se během života člověku rozšiřuje domov, aniž se tím ztrácí jeho přirozený střed, rozšiřuje se poznáním i domov lidstva. Sluneční soustava patří k jeho soustředným sférám, každý střípek jejího poznávání prohlubuje vědomí, kdo jsme, odkud jsme přišli a kam bychom měli směřovat.

Na závěr je ale čas na skeptickou úvahu. Mluvím bez zábran o objevu a objevitelích, ale právem? Neptun byl přece objeven, až když byl spatřen v dalekohledu. I do jeho dnešního hodnocení proniká skeptický tón: počítali dobře, ale užívali nezaručených předpokladů a vyšla jim poměrně excentrická dráha namísto skutečné téměř kruhové. Naštěstí hledání Neptunu padlo do období, kdy rozdíl mezi skutečnou a předvídanou dráhou byl nejmenší.

Dnes máme namísto odchylek pohybu velké planety nepravděpodobné souvislosti drah pěti menších těles. Le Verrier ukázal místo, kde mají planetu hledat, zatímco Nina, jak se devátá planeta provizorně nazývá, může být kdekoliv na obrovské a velmi excentrické dráze. Opravdu tam je? Zde je namístě připomenout přístup patrona skeptiků Tomáše: dokud neuvidím, neuvěřím. Všechno ještě může být jinak. Ale i to je důvod ke vzrušení.