Sport hraje v masové konzumní společnosti právě tu roli, která náleží především veřejné politice. Vytváří oslnivé světlo veřejného prostoru, v němž jednají konkrétní aktéři a někteří z nich skutečně „září“. Jsou-li to navíc „reprezentanti“, zastupují celou obec, celý národ a ten k nim obdivně vzhlíží. Martina Sáblíková představuje obzvláště povedený příběh reprezentace: mladá žena z prostých poměrů na Vysočině a bez odpovídajícího sportovně-technického zázemí se ve Vancouveru jako Popelka proměnila v královnu rychlobruslení.

I po světovém úspěchu zůstává milou, usměvavou, skromnou..., co více si můžeme přát? Hle, zde zazářila osobnost, zjevila svůj talent a svůj charakter. Demokratická politika se zrodila v antickém Řecku právě z fascinace osobností, z možnosti, kterou otevírá veřejný prostor rovných a svobodných občanů — totiž vystoupit ze stínu pouhé starosti o přežití, z existence čistě ekonomické a ukázat sebe samého jako jedinečného, svobodně jednajícího. Starověké říše v řeckém sousedství takovou politickou možnost podle mínění Řeků neotevřely.

Demokratický politický život tak v sobě od počátku nese soutěživý moment snahy o vyniknutí; ostatně agonální, zápasivý řecký duch stvořil ještě další podobu veřejného prostoru — veřejné hry, kupř. ty v Olympii, na nichž se soutěžilo ve sportovních a uměleckých disciplínách. Vyniknutí ve veřejném prostoru politickém či sportovním a uměleckém znamenalo dosažení nesmrtelnosti, uchování v paměti obce. Vítězi olympijských závodů dokonce postavila rodná obec sochu.

Martině Sáblíkové postavíme patrně rovnou rychlobruslařský stadion a pomůžou v tom i politikové. Vědí dobře, že Češi sportovce, obzvláště ty s pohádkovým životním příběhem, milují. A naopak stále méně milují je, politiky. A tady bychom se měli zastavit — úpadek české politiky je především úpadkem veřejného prostoru, slabostí toho, co jej vytváří, totiž občanské společnosti. Nejmarkantnějším projevem této slabosti je základní český politický postoj, nadávání na politiku a základní české politické gesto — ukazování, na ty druhé, na ty nahoře, na špinavé a odsouzeníhodné. V diskuzích pod články o Sáblíkové se relativně často objevovaly úvahy na téma „aspoň se na chvíli nemusíme stydět za ty naše politiky“.

Domnívám se, že gesto ukazování na... v sobě skrývá i opačný pohyb; jakýmsi druhým, méně nápadným prstem ukazujeme sami na sebe a s oním „On je špinavý“ vyslovujeme zároveň „Já jsem čistý“. Gesto ukazování na... plní dvojí funkci, žalující a sebeospravedlňující. Po dvaceti letech ukazování předlistopadového a dvaceti letech ukazování polistopadového máme veřejnou rozpravu, která většinou nestojí za řeč a odcizenou politiku, s níž nechce mít téměř nikdo nic společného. Žije tu deset miliónů spravedlivých, kteří večer co večer před televizí a po hospodách ukazují na několik stovek špinavých. Nechceme porozumět tomu, že v zastupitelské demokracii jsou naši zastupitelé zvětšeným, někdy snad poněkud groteskním obrazem nás samotných.

S obrazem, který vytvářejí úspěšní („zářící“) sportovci a umělci, se česká společnost ztotožňuje bez problému a ráda. Skrze Martinu Sáblíkovou a Českou filharmonii záříme my všichni. Naše (ideální) osobnosti a naše společenské bytí se neutváří v prostoru politickém, nýbrž na sportovištích, na koncertních pódiích či v románech.

Překvapila mě definice spisovatele, kterou podal filosof Erazim Kohák minulý měsíc na konferenci „Spisovatel ve sjednocující se Evropě — hledání témat a jazyka“. Spisovatel je podle Koháka ten, kdo zvýslovňuje tušený základ národa, ten, kdo přivádí společnou minulost a utrpení i sdílenou naději k výrazu.

Ne že by taková definice neměla oporu ve filosofické tradici — kupř. Jan Patočka přišel s pozoruhodnou estetickou teorií „ozvěnovitosti“, podle níž je literární dílo zvýslovněním intencí, které v našem životě klademe do světa a tím jej osmyslujeme, ale smysl sám běžně nereflektujeme. Svět, v němž žijeme, je „ustavičnou ozvěnou“ životních intencí, konání, zájmů, citů. Teprve reflexí, zde literární, můžeme odkrýt smysl světa a smysl našeho pobývání v něm. Patočka ovšem svou teorii založil na hledisku individuálního života a jeho existenciálního sebehledání. V Kohákově výměru spisovatele se spíše vracíme k obrozeneckému pojetí národa jako jazykového, literárního výtvoru.

Právě literatura nahrazovala v dobách obrozenských i v dobách komunistických českou politiku, spisovatelé v podmínkách nerozvinuté politické kultury reflektovali, a tím i vytvářeli naše národní sebeporozumění. Tou primární oblastí, v níž se národní či společenské vědomí vytváří, je ovšem politika — oproti reflektujícímu pojetí literárnímu má tu přednost, že jsme zde sami aktivními aktéry, těmi, kdo nezjišťují až dodatečně, kým jsme či kým jsme byli, nýbrž lidmi vlastní mocí určujícími svůj osud (a tedy i tvářnost našich osobností). Velmi zřetelně jsme to zažili během listopadové revoluce.

Jenomže v podmínkách každodennosti demokracie už jednat, participovat na vytváření veřejného prostoru neumíme či nechceme. Navíc hektické podnikání a tlak na velký pracovní výkon všech zaměstnanců, které po Listopadu pohltily velkou část české společnosti, vedly v posledku k privatizaci života nikoliv nepodobné té, která vládla za socialistické normalizace. Nadávání a ukazování, popřípadě domáhání se toho, aby nás a naše podnikání stát „nechal na pokoji“, je vzdáním se možnosti utvářet v prudkém světle veřejnosti náš neopakovatelný osud společenský i individuální.

Česká nevůle k politice, maskovaná za ritualizovanou nenávist k politikům, vytváří přítmí, v němž se na všech úrovních daří korupci hospodářské i politické, a v němž rostou především malé charaktery. Jako náhražky se nám čas od času dostane kolektivního sebedojetí při velkém sportovním úspěchu českých reprezentantů nebo po shlédnutí nejnovějšího Hřebejkova filmu.

Občas se dojmout před televizí či v kině nestačí. V demokracii nelze tvrdit, že s tím, co se děje „nahoře“ nemáme my „dole“ nic společného. Dokonce ani za minulého režimu to nebyla tak úplně pravda. Tíhu vyjití na světlo diskuse, která by ukázala, kým jsme v minulém režimu byli, z nás snímají ti, co propátrávají svazky Stb a loví malé ryby, popřípadě skandalizují známé osobnosti. I převažující vztah k minulosti má povahu ukazování, pošpinění jiných, očištění nás samotných.

Pokud jako občané nepřestaneme ukazovat „na politiky“ ve dvojitém gestu označení druhého za špinavého a sebeoznačení za čistého a pokud se sami nestaneme „politiky“, účastníky demokratické rozpravy, lidmi jednajícími ve veřejném prostoru, formovaném střetem různých zájmů, her a třebas i špinavostí, nikdy se nejen nezmenší korupce znehodnocující smysl našeho usilování, ale nestaneme se vůbec strůjci našeho vlastního osudu.