Dnes se dožívá osmdesáti let jeden z nejvlivnějších filosofů současného světa — Ernst Tugendhat. Mimovolně je to také připomínkou, že stejně dlouho ovlivňuje světovou architekturu i epochální dílo, které s ním má společné jméno — po filosofově otci. Zde ale souvislosti končí.

Ernst Tugendhat si dává velmi záležet na tom, aby vila, která byla tak trochu stavěna i pro něj, s ním nebyla pokud možno spojována. Přiznám se, že jubileum proslulého a respektovaného filosofa mi připomenula jeho akcentovaná poznámka, že se narodil pouhý den po Masarykových osmdesátinách a jen o vlásek mu tak „unikla prémie,“ kterou byly obdařeny všechny děti narozené v onen den.

Inu, dnes je i Ernst Tugendhat osmdesátníkem. Všechno nejlepší. Ona poznámka se vázala na můj dotaz, zdali náhodou nebyl Masaryk ve vile na počátku třicátých let. Řekl mi tehdy (v roce 2002): „Co vás nemá, Masaryk byl gigantickou osobností, o tom bych musel něco vědět“. Bylo vidět, jak velký respekt k němu chová, i když možná více k humanistovi a státníku než k filosofovi.

Ernst Tugendhat se narodil v Brně, nikoliv však ve vile, která ještě nebyla dokončena, ale do prozatímního bytu. Rodina byla prodchnuta německou kulturou a mluvilo se zde v podstatě jen německy. Dědeček (Alfred Löw-Beer), u kterého trávil dlouhý čas, byl v pravém smyslu slova německý kulturní (!) nacionál.

Když nacismus o pár let později uchvátil moc a obrátil demokracii v ruiny, byl Ernst poslán do české školky a později do (dnes již vybombardované) české chlapecké školy hned vedle kavárny Esplanade. Pro židovské děti bylo na německých školách v Brně najednou nedýchatelno. Jak se mi později svěřil, měl s češtinou stále potíže a prý to bylo znát i na chování učitelů. Školní výsledky však o ničem takovém nesvědčí. V současnosti již bohužel češtinou nevládne.

Ve slavné vile sice prožil velkou část dětství, varoval bych však před úvahami, jak tato výjimečná architektura formovala charakter jeho filosofie.

Ještě jako malý poznal, co je to být uprchlíkem. Jeho rodiče zavčas před nacismem unikli. Jejich putování přes několik zemí bylo dopředu důkladně připraveno a založeno na vynikajících informacích.

Tugendhatovi pozbyli většinu majetku, zachránili si však život, a to rodiny jako celku. Téma uprchlíků bylo proto později Tugendhatovi blízké a věnoval se mu, ovšem teoreticky, v několika pracích. Po útěku z Československa nějakou dobu navštěvoval kantonální školy v Sankt-Gallenu, aby později, kdy se opět s bezpečným předstihem uchýlili do Venezuely, absolvoval znamenité Colegio Americano v Caracasu. To provozuje na vysoké úrovni presbyteriánská církev a má velký podíl na formaci venezuelské elity.

V tu dobu již měl dosti konkrétní zájem o filosofii, byl pro ni zapálen po přečtení Heideggerovy knihy, kterou mu bezděčně zapůjčila matka již ve čtrnácti. Z Colegio Americano byl znamenitě připraven pro americké university, a brzy po válce proto absolvoval prvotní universitní studium na Stanfordově universitě.

Poté přešel do Evropy, kde se stal také Heideggerovým žákem na universitě ve Freiburgu, absolvoval, poté získal doktorát na Aristotelské téma s prací Ti kata tinos. Od roku 1980 byl řádným profesorem na Freie Universita Berlin, kde také byl nejvíce veřejně činný.

Tugendhat byl v podstatě v souladu s rodinnou tradicí velmi blízko výrazné levici a angažoval se také v mírovém hnutí. Známé jsou jeho účasti v průvodech proti americkým střelám. Přesto neváhal spolu se svým starším kolegou Jürgenem Habermasem navštívit v nelehké době Prahu, kde na začátku března 1982 přednášel v bytech (na „podzemní universitě" podporované nadací Jana Husa) Ludvíka Hejdánka a Petra Rezka. Při vstupu do Rezkova bytu stáli venku dva uniformovaní příslušníci Veřejné bezpečnosti, filosofa však dovnitř vpustili a  seminář nechali proběhnout bez vyrušení.

Tugendhat byl hostujícím profesorem na řadě dalších universit, například v Oxfordu nebo na prestižních universitách Jižní Ameriky. Po revoluci krátce přednášel i v Praze. Po jeho jmenování čestným občanem se bohužel nepodařilo uspořádat mu angažmá na Masarykově universitě, ač jsem se o to velmi snažil a přimlouval na všech stranách.

V oné době jsem s ním měl možnost vést rozsáhlé rozhovory při procházkách Brnem, které jen potvrdily jeho odstup od architektury a téměř žádný zájem o problémy, se kterými se architektura potýká. Pro architekturu je patrně významný snad jediný výrok, kdy na ustavičné dotazy, co říká zápisu do listiny UNESCO — poznamenal, že důležitá je hodnota díla sama (vily Tugendhat) a nikoliv formalita jakéhokoliv zápisu.

Připomenu, že vila byla světově významná od samého počátku a jeho rodině i dalším osobám to bylo zřejmé již ve třicátých letech. Bylo to jemné připomenutí, že je potřeba soustředit pozornost na podstatu věcí a nikoliv na nedůležité formality.

Mezi architekturou a filosofií mohou být nepřímé spojitosti. Teoretické myšlení je jistě více než žádoucí pro strategii uvažování architekta, stejně jako někteří z filosofů, zejména ti zabývající se etikou, se někdy chápou témat architektury jako východiska pro svá zobecnění. Přímá spojitost však může být někdy ošidná, jak ukázaly spíše unáhlené spekulace o tom, jak prostor a milieu vily formoval myšlení budoucího filosofa. Stejně tak je na místě velká opatrnost při závěrech, že filosofie a teoretické spisy Romana Guardiniho přímo formovaly konkrétní projevy Ludwiga Mies van der Rohe.

Ernst Tugendhat je autorem řady vlivných prací, z nich některé vyšly také česky a první z nich právě díky péči Petra Rezka. Ernst Tugendhat je spolu s Kurtem Gödelem, Edmundem Husserlem a Janem Patočkou nejvýznamnějším z filosofů narozených na našem území. Při našem posledním setkání neopomenul, stejně jako ostatním, opakovaně zdůraznit, že rovněž největší logik moderní epochy Kurt Gödel se narodil v Brně. Nepřekvapil mě tím, náhodou jsem to věděl, je to jen dvacet metrů od mé ložnice.