Naše cesta začala v Praze, kde se čtyřčlenný tým postupně nalodil do mezinárodního autobusu. Vůz nás vyhodil další den ráno v Kodani, kde jsme si za rozbřesku prošli město, popovídali si se slovenským obyvatelem ulice, který tam žije už přes dvacet let, a vydali se dalším spojem dále na sever. Čtyřiadvacetihodinovou cestu jsme zakončili v Oslu, kde jsme kvečeru mimo jiné obdivovali desítky zaparkovaných elektroaut „sajících“ čistou energii z nabíječek rozmístěných na každém parkovacím místě. Zahraje tato hudba budoucnosti někdy i ve střední Evropě?

Další den jsme v početnější skupince navštívili kancelář norských Přátel Země, Naturvernvorbundet, jediného zahraničního partnera projektu zkoumajícího především českou divočinu a biodiverzitu. Vedle centrální kanceláře Hnutí DUHA se na něm podílí také brněnská Lipka, Hnutí DUHA Olomouc se šelmí osvětou a Masarykova univerzita.

I když záhy opravdu nastává obávané powerpointové prezentování, neusínám. Norové totiž otevřeně mluví o problémech, týkajících se jak místní přírody, tak dění uvnitř organizace. John Lineikro, který pracuje v oddělení mezinárodních projektů, představuje letitý projekt SPARE (School Project on Application of Resourses and Energy), zaměřený na environmentální vzdělávání žáků v oblasti energetiky, klimatu a přírodních zdrojů, zejména ve střední a východní Evropě a na Blízkém východě. „V poslední době se nám také dost rozmnožily žádosti o partnerství v různorodých projektech z mnoha zemí, právě kvůli grantové podpoře z norských fondů,“ přiznává trochu unaveně John a dodává: „Interně jsme se dohodli, že budeme přijímat jen ty, které podávají organizace začleněné v síti Přátel Země,“ doplňuje a já si uvědomím, že být součástí celosvětové sítě má opravdu význam, i pro Sedmou generaci.

Obnovitelná vodní díla?

Naturvernvorbundet jsou nejstarší ekologickou nevládkou v zemi — loni oslavili sté výročí. V roce 1914 začínali s pěti sty členy a dnes se mohou pyšnit devadesáti místními skupinami a více než jednadvaceti tisíci členů. Pro zemi, která má pouhých pět milionů obyvatel, jsou tak otázky kolem ochrany životního prostředí evidentně naprosto přirozenou součástí jejich každodenních životů. Kromě pětatřiceti zaměstnanců v centrální kanceláři v Oslu pracuje další desítka v šesti různých krajích této země (v Norsku se jim říká fylke). Počtem placených zaměstnanců tedy připomínají Hnutí DUHA. Na počátku 20. století řešili Naturvernvorbundet téma výstavby obrovského vodního díla v oblasti Besseggenu. V té době dostaly ženy volební právo a staly se členkami parlamentu. Pozoruji černobílý snímek a přemýšlím nad osudem ženy v klobouku s rozhodným pohledem, která nakonec stavbu přehrady zastavila.

Dnes Naturvernvornbundet řeší ochranu lesů a biodiverzity, soustředí se stejně jako Hnutí DUHA na velké šelmy, urbánní prostředí, úspory energií, těžbu, zemědělství, rybářství, ochranu půd, ekospotřebitelství, chemikálie a tak jako před stoletím se snaží průběžně řešit konflikt mezi vodními díly a zachováním vodních toků v krajině. Ostatně voda jako zdroj energie je pro Norsko nejdůležitějším přírodním segmentem. Celkem 60 % vyrobené energie pochází z obnovitelných zdrojů. Norové si však uvědomují, že ačkoli obnovitelné zdroje ochraňují klima, nemusí být nutně šetrné k životnímu prostředí. Velké projekty vodních elektráren ohrožují přírodní rozmanitost, větrné farmy ovlivňují křehkou pobřežní scenerii. Naturvernvornbundet se tak zaměřují více na menší spotřebu energie u konečných konzumentů (Norové totiž celosvětově spotřebují nejvíc energie na osobu!) a vývoz čisté energie do zemí, kde stále dominují uhelné elektrárny.

Nasypat odpad do fjordů

Veřejné debatě dominuje v severských zemích téma klimatické změny. Místní totiž pociťují její důsledky přímo: živočišné i rostlinné druhy se posouvají na sever, ledovce tají, trvale zamrzlé půdy se mění a prodlužuje se vegetační doba. V Norsku je zhruba tisíc druhů ohroženo vyhynutím. Současné tempo vymírání je zhruba tisíckrát rychlejší než přirozený proces evoluce. Aktuální boj norských Přátel Země, který rezonuje i v zahraničních médiích (v českých nehledejte), se týká vypouštění těžebního odpadu do fjordů na západním a severním pobřeží Norského moře.

Norové zmobilizovali pomocí otevřeného dopisu určeného ministru životního prostředí a klimatu a ministru místního rozvoje a modernizace desítky evropských nevládek včetně českého Hnutí DUHA. Mají oporu i v Institutu mořského výzkumu, ředitelství rybářů či v Norské environmentální agentuře. Proti kontrovernímu záměru je také britský biolog a ochranář Callum Roberts: „Takové znečištění se promítne do potravního řetězce. Jde pouze o peníze, pro takový čin neexistuje ekologická omluva,“ řekl pro Guardian. O co vlastně jde?

Firma Nordic Mining plánuje vypustit 300 milionů tun toxického odpadu z těžby poblíž hory Engelo do fjordu Førdefjord a dalších 30 milionů tun do fjordu Repparfjor. Důsledky mohou být nedozírné jak pro kriticky ohrožené druhy rostlin a živočichů a rybářský průmysl, tak pro celý Atlantský oceán, na kterém závisí nejen norský ekosystém. Norsko totiž přispívá každodenně ke světovým zásobám potravin 38 miliony mořského jídla. Velké množství chemikálií a těžkých kovů bude negativně působit po více než 50 let. Těžební společnost se hájí: „Mořská fauna se za pět až deset let vrátí, navíc odpad pokryje jen 13 % plochy fjordu, který je méně než 200 metrů pod hladinou. Toto řešení je daleko příznivější než pozemní úložiště odpadu.“

Ukládat těžební odpad do moře může jen pět zemí na celém světě, včetně Norska. Přestože firma argumentuje vznikem 170 pracovních míst, už neprozrazuje, o kolik pracovních míst přijdou tamní rybáři a také lidé pracující v turismu. Pro norské Přátele Země je to aktuálně téma číslo jedna; na stránkách tzv. Správců přírody (Nature´s Keepers, viz natures-keepers.org) si můžete přečíst příběh aktivistky Anne-Line, která vyrostla kousek od Førdefjordu a ochraně fjordů zasvětila posledních osm let. Mimochodem, na webu je rovněž příběh jistého českého ochránce velkých šelem, který se s námi také vydal do Norska. Osud norských fjordů můžete sledovat také na sociální síti Storify (stačí zadat hesla „Norway“ a „fjords“). Upřímně doufám, že norská vláda nepodlehne tlaku ekonomiky a bledě zeleným argumentacím.

Norská rozmanitost

O dalších aktivitách norských Přátel Země by se toho dalo napsat ještě hodně. Třeba že spolu s asociací kominíků radí lidem, jak šetrně rozdělat oheň, že zatím úspěšně brání své nedotknutelné souostroví Lofoty před těžbou ropy, s tímtéž s holandskými Přáteli Země pomáhají v Nigérii, vedou kampaně proti nepůvodním druhům, jako je psík mývalovitý, kampaň za snížení rychlosti sněžných skútrů v horách a lesích, chrání tisíciletý dub či brání nelegálnímu rybolovu. Hodně témat na tak malou organizaci? Personální oporu mají v již zmíněném počtu členů, finanční podporu pak zejména od vlády, která jim poskytuje stabilní příjem, což ale úzce souvisí s počtem členů: čím více členů, tím více státních peněz. Individuální fundraising (neboli budování vztahu s jednotlivými dárci) zakládají pak více na rekrutování členů (platících různou výši poplatku dle „úrovně“ servisu) než přímých dárců.

A mimochodem: Naturvernvorbundet se začlenili do mezinárodních Přátel Země až v roce 1990, a to po mnoha diskusích: představenstvu se tenkrát nelíbilo, že se v Norsku legálně loví velryby. Naskakuje mi obrázek z posledního dne předloňského letního kempu evropských Přátel Země na Lofotech, kde jsme poprvé dostali nevegetariánskou stravu: velrybí hamburger. Místní nechápali, „proč se tomu tak divíme, vždyť velryb tohoto druhu je dostatek“.

Z Osla do divočiny

Posuňme se ale z kanceláří hlavního města dál. Po návštěvě norské metropole nás totiž čekal víkendový výlet do tamních hor za norskými velkými šelmami. Tedy takové „šelmí hlídky“ v norském stylu. Vyrazili jsme dodávkou směrem na severovýchod. Překvapilo mě přeplněné páteční Oslo, ucpané silnice a nekonečné čekání. Na místo jsme tak dojeli téměř až za soumraku. Při cestě se postupně vytrácela civilizace a osídlení řídlo. Závěrečná téměř půlhodinová jízda kolem jezera nás vynesla do norských kopečků. Cíl naší víkendové cesty a vlastně posledního norského zastavení se jmenuje Spydspissen, farma s několika psy, které majitelé využívají pro turistické výlety do okolí. Psí spřežení uveze dva až osm lidí.

Tažné psy vidíme v kotcích, venku pak jednu postarší fenku, která nás vítá vrtícím se chvostem. Majitel Oddvar nás ubytovává do srubů. Původní romantická představa srubů bez elektřiny a se suchým záchodem bere trochu zasvé, všechny buňky jsou elektrifikované a najdeme v nich kamínka „To víte, chtěli jsme to pojmout divoce, ale turisté si stěžovali, že si nemají kde nabít iPhone, nebo s ním chodili k nám domů,“ směje se Oddvar.

Paní kuchařka, která nám vždy podrobně popíše složení a přípravu jednotlivých pokrmů, servíruje jídlo z tradičních surovin, dezert z borůvek s vanilkovým krémem. A za praskání ohně si povídáme nejprve o místním ekoturistickém podnikání. Farma ve Spydspissenu je začleněna do Mezinárodní ekoturistické společnosti. Co to znamená? Musí splňovat asi 100 kritérií, včetně odmítání turistů z dalekých zemí, kteří museli kvůli cestě použít letadlo. V Norsku jsou jednou z dvaceti společností, která kritéria splňuje, a zároveň se také podíleli na jejich vzniku.

Ne všichni z naší výpravy spí ve srubech — část členů se rozhodne okusit norskou přírodu i v noci. Uléhají ve spacáku venku pod stromy, což obdivuji, mě by za teplot klesajících mírně pod nulu ven nikdo nevyhnal. To až ráno, do terénu.

Øyvind, Jorunn a Arnodd

Nacházíme se v oblasti Hedmark, poblíž obce Rendalen. Její název pochází ze slova rein, což je starodávný výraz pro soba, a dal neboli údolí. Jak nás přesvědčila již cesta z Osla, je to spíš údolí plné losů. Pár jich vidíme přeběhnout přes den naživo, nicméně na přímé pozorování jsou dost plaší. Ráno se k nám přidává náš norský průvodce Øyvind Fredriksson. „Pracuju jako manažer přírodních zdrojů v Rendalenu a většinou sedím, bohužel, v kanceláři. Ale jako dobrovolník chodím stopovat velké šelmy, což je můj velký koníček. Trávím tak většinu svého volného času pobytem v přírodě,“ představuje se. Jeho láska k šelmám a znalosti především tamního regionu, ale i politických a zákonných poměrů v zemi, se nedají přehlédnout. Nechybí mu ani vhled do života velkých šelem a pastevců a neustálých rozporů mezi těmito dvěma živočišnými druhy. Právě tyto rozpory stály u vzniku pro cizince na první pohled zvláštních kvót odstřelu v jednotlivých oblastech.

Ochraně velkých šelem se věnují i v norské kanceláři Přátel Země. Pracuje tu na ní Arnodd Håpnes, který za sebe posílá na cesty svou kolegyni Jorunn Valestad. Ta je nám milou a věrnou průvodkyní i přesto, že často zabíháme do českých rozhovorů, po nichž následují obvykle těžko vysvětlitelné záchvaty smíchu. Arnodd se nebojí postavit se k norským zákonům kriticky, a tak si ještě před odjezdem vytváříme ucelený obrázek o ochraně rysů, medvědů, vlků a rosomáků, tedy čtyř velkých šelem pohybujících se po norském území a migrujících mezi Norskem a Švédskem. V Norsku, nečlenském státě Evropské unie, funguje silná lobby pastevců ovcí. Na politické úrovni se pak bohužel nikdo nesnaží situaci řešit na základě vědeckých argumentů. Rozhodování o počtech kusů, párů, smeček či nových mláďat tak probíhají na základě emocí a lobbingu právě této jediné skupiny zemědělců.

Zemědělství versus šelmy