Inscenace z Divadla na Vinohradech Vojcek byla v rámci Cen Alfréda Radoka nedávno vyhlášena Inscenací roku. I proto bylo nové dílo režiséra Daniela Špinara, Heda Gablerová, ve Švandově divadle na pražském Smíchově poměrně očekávané. A musí se přiznat, že Špinar své pověsti dostál.

Na inscenaci klasické psychologicko-realistické hry norského dramatika Henrika Ibsena zaujme už od počátku svižné tempo, které ji z tradičních těžkých zámlk a propastných podtextů psychologického dramatu přibližuje spíš žánru tragikomedie.

Obdivuhodný je také kus práce, který Špinar odvedl ve spolupráci s herci, protože představení Švandova divadla bývají zatěžkána právě povšechným psychologismem. V první polovině inscenace se často objeví i jemný humor, s nímž si herci zručně pohrávají. Ale není ho samozřejmě nijak mnoho, neboť Ibsenova hra je ve své podstatě temná a bezvýchodná.

Špinarovi a dramaturgyni Martině Kinské se hru podařilo vyložit bravurně a dokonce ji v jistém smyslu aktualizovat. Ovšem nijak násilně. Heda Gablerová jakoby byla v jejich pojetí jednou ze „zelených vdov“ uvězněných v honosné vile v některém z dnes bujících satelitních městeček, kde je jejím jediným úkolem být co nejkrásnější. Manžel, který se kvůli vile zadlužil a nyní půjčky horko těžko splácí, je pohlcen svou prací a vyděláváním peněz a ona se k smrti nudí. Její jedinou zábavou je obklopování se hmotnými rozmary, jako je třeba ve hře akcentovaný motiv pestrobarevných módních bot a střelba z pistolí, které jí zbyly po otci generálovi.

Vila je na hranici středostavovského kýče obklopena a prostoupena zelení a květy. Ať už obrovskými obrazovými tapetami s fotografií malebného údolí s mohutnou řekou a plující lodí obklopenou masivními horskými srázy anebo zahradou za podlouhlým venkovním oknem, kudy se tajně s oblibou přikrádá JUDr. Brack (Luboš Veselý).

Hlavní postavou, hybatelem a zároveň největším tajemství hry je potemnělá Heda Gablerová v podání Jany Strykové. Věčně nespokojená a nudící se, ač by k tomu na první pohled neměla mít důvod. Ve společnosti, v níž je hlavním životním cílem hromadění hmotných statků, šroubování kariéry a dobré vztahy s okolím, už toto vše vlastně má.

Sňatek z rozumu s dětinským a nepříliš schopným učencem Doktorem Tesmanem ji však zjevně nenaplňuje. Je na jeho záliby a věci, z nichž se dokáže radovat, stále alergičtější. Chtěla by před nimi prchat do společnosti, ale ani to není možné. Je uvězněna v luxusu a zahálce. Občasné flirtování s doktorem Brackem s  perverzním nádechem jí nestačí. Na svých vysokých podpatcích a s hlubokým výstřihem na zádech proplouvá vilou jako pohyblivý výstavní objekt, jako cynická potemnělá královna sebedestrukce, shlížející na svého muže jako na banálního a nízkého tvora.

Inscenaci se daří také zvýraznit podivnou dvojakost Hediny duše. Rozpor mezi její snahou dostát měšťáckému společenskému bontonu, projevující se úzkostným strachem ze zjevného narušení konvencí a ze skandálu, a skrývanou až sebezničující vášnivostí její povahy, která ji nutí vymezovat se vůči malému okolí alespoň skrze drobné zlomyslnosti. Návrat jejího bývalého milence Eilerta Løvborga (Martin Pechlát), jehož duše je stejně divoká jako ta její, však přivodí sled událostí, který oba zničí. Jakoby k sobě byli divoce přitahováni a zároveň propadali nutkání se vzájemně týrat. Jakoby jen zničující vášeň mohla oba vymanit ze zajetí všednosti.

Heda Gablerová je po všech stránkách reprezentantkou vášnivé ženské iracionality, opravdové a zároveň děsivé. Propast její duše je nakonec umístěna i v popředí scény v podobě podlouhlé jámy, v níž si Heda ukrývá své osobní věci i svá temná tajemství, a do níž se jako do hrobu nakonec sebevraždou skryje celá. Neschopná a především neochotná dostát požadavkům úzkoprsého společenství. Jeho představám o tom, co je vhodné a co už ne, co se dělá a co se přece nedělá.

I přes podmanivost výsledného tvaru se však nakonec přece jen není možné zbavit dojmu, že by si podstata Hediny nespokojenosti vyžadovala výraznější doslovení. Zjevnější interpretaci. Inscenace sice zručně propojuje dobu, v níž byla hra napsána, a současnost švy téměř nenápadnými, ale jakoby zvetšelost dramatu nakonec přece jen na jeviště pronikala až příliš. Výklad jakoby byl přece jen neúplný, nedůsledný.

Na druhou stranu jsme ovšem na scéně svědky dráždivého tajemství Hediny duše v kontrastu s banalitou okolní reality, o něž by důslednější ujasnění inscenaci nejspíš připravilo. Je to nejspíš zásadní volba: magie tajemství nebo ucelenější výklad. Osobně jsem pro to druhé. Ale i tomu prvnímu se v podání Daniela Špinara a herců z inscenace Švandova divadla nedá podmanivost upřít. Snad jen vytknout tradiční českou divadelní opatrnost. Jakousi principiální absenci větší dravosti.

Henrik Ibsen: Heda Gablerová. Překlad František Fröhlich, režie Daniel Špinar, scéna Iva Němcová, Kostýmy Linda Boráros, hudba Jiří Hájek, dramaturgie Martina Kinská, hrají David Punčochář, Jana Stryková, Apolena Veldová, Eva Leimbergerová, Luboš P. Veselý, Martin Pechlát, Kristýna Frejová. Premiéra 27. února 2010 ve Švandově divadle Praha.