Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý je jedním z transformačních „one hit wonders“, který se ne a ne smířit s tím, že se jeho světonázor nedostane dál než na jeho manžetové knoflíčky. Snad jen za ironický úsměv stojí jeho výroky o obecných směřováních české společnosti, jejichž cílem by měla být pracovitá masa, která se neptá a prostě maká. Přesto se opakovaně dostává ke slovu i při diskusích o aktuálních tématech. Devadesátky mu zjevně zapomněly vzít mikrofon.

Nenovější příspěvky do zlatého fondu Dlouhého nezapomenutelných výroků se týkají smlouvy TTIP. Vladimír Dlouhý se totiž nebojí přehánět, takže tato mnohými otazníky ověnčená smlouva je údajně pro Spojené Státy „jakýmsi aktivním projevem pudu sebezáchovy”. Ani Evropská Unie si v Dlouhého upřímných očích nevede nejlépe — smlouva je pro ni totiž „životně důležitá“. Intuitivní otázkou je, v čem je TTIP tak klíčovým dokumentem, že se jedná o pud sebezáchovy či dokonce otázku života a smrti. Odpovědí ekonomií omámeného filosofa-pragmatika není nic triviálnějšího než konkurence.

Konkurence je ta spása, která Evropanům odkryje světlé zítřky. Evropě až k smrti chybí onen prvek konkurence, který Vladimír Dlouhý hledá snad i při čištění zubů. Ve chvíli hospodářské krize a přešlapování po finanční a bankovní krizi, kdy se Eurozóna drží zuby nehty nad propastí, v momentě politických změn napříč Evropou, za války na Ukrajině a při vrcholu uprchlické krize ve Středozemním moři prezident Hospodářské komory konečně nalezl všelék. Nenechte se zmýlit, není to spolupráce — právě naopak, je to konkurence! To se pak jeden nestačí divit, že po staletích nedostatečné konkurence Evropa stále ještě existuje jako kontinent.

Bublina ekonomova

Vladimír Dlouhý je ve své ekonomické bublině omezen pouze modely a rovnicemi. Přesto dokáže takové vidění slova umně zprostředkovat svému okolí (ačkoliv se nutně dopouští zkreslení, protože vyřčená informace musí překročit hranici jeho bubliny). Místo toho, aby se pokusil vyhnout až směšným odhadům růstu HDP (což se mu překvapivě „daří“ např. v argumentaci proti zvyšování minimální mzdy), používá je dokonce jako svůj hlavní argument.

A přestože z ekonomického růstu již mnoho let běžný občan příliš neprofituje, v zájmu jednodušších počtů může „zisk“ z TTIP rozpočítat mezi domácnosti rovnoměrně. Rovnost příjmů sice v jeho slovníku není, ale modelové situace si žádají modelové činy. Tak tedy, každá evropská domácnost si díky TTIP polepší o 545 eur ročně. Není to úžasné? Možná se tím zčásti zaplatí zvýšené výdaje na zdravotnictví zapříčiněné nižším hygienickým standardům potravin nebo bezpečnostním opatřením v práci.

Starý dobrák nezapomíná ani na rozvojové země — z raketového nastartování evropské ekonomiky by jistojistě profitoval i zbytek světa. To je zhruba stejně roztomilé jako Dlouhého bublina, jejíž velikost by se měla do roku 2027 snížit o 0,5 % a tím si upevnit své místo nejmenší bubliny ze všech. Měření velikosti bublin a její predikce jsou sice jen odhady s těžko identifikovatelnou korelací mezi velikostí bubliny a kognitivními schopnostmi člověka, ale modely jsou modely.

O TTIP diskutuji jen s osobou právnickou

Jediný kandidát, který dokázal k příležitosti prezidentské volby vytvořit prekérní pracovní místa s minimální mzdovou sazbou, po právu kritizuje způsob, jakým se informace o TTIP šíří veřejností. Zatím se totiž reakce na projednávanou smlouvu kupí jen ze strany občanské společnosti — té osiny v zadku, která nenechá expertní týmy v klidu pracovat. Dlouhý si trochu posteskl, že se zatím o smlouvě vůbec nevyjadřují podnikatelé, média, a často ani politici (tedy skupiny, které by se bývaly zastaly TTIP a svou finanční a mocenskou převahou občanské iniciativy umlčely).

Do Dlouhého miniaturní bubliny se pokusil vecpat i europoslanec za TOP09 Luděk Niedermayer. Se svými sto devadesáti centimetry ostře kované středo-pravé postavy se však do bubliny nakonec nevešel. Přesto podpořil Dlouhého podobným selským přístupem — starým dobrým devadesátkovým proamerickým pohledem na svět.

Niedermayer přinesl do diskuse trochu té geopolitiky a zdůraznil, že rostoucí antiamerikanismus je to pravé nebezpečí. A nejlepší způsob, jak mu čelit, je TTIP. Její neuzavření by mohlo „přinést radost a užitek jiným stranám“. Nejlepší strategií Evropy je proto podepsání TTIP bez ohledu na ekonomické, sociální nebo environmentální důsledky. Jak jednoduché uspořádání — až hollywoodsky jasně odlišené dobro a zlo, mezi kterými si naše charismatická hrdinka Evropa bez práva na sebeurčení vybírá.

V Dlouhého bublině je o těchto otázkách jasno. I přes malost a omezenost celé bubliny je TTIP tou správnou smlouvou, která zapadá do jeho ekonomického matrixu. My zatím ale ještě nejsme těmi pracujícími roboty, kteří by experty přenechali jejich volno-tržnímu rozjímání. Nemusíme se ještě nechat opíjet lacinou kolou s bublinami. Dokud můžeme ovlivnit, co se odehrává za zdmi demokratických institucí, braňme se.