„Demokracie 2.1 povede k tomu, že lidi budou volit lídry, které si zaslouží, a kteří je skutečně budou inspirovat,“ říká po krátké odmlce od svého posledního trapasu miliardář Karel Janeček. Ale jak sakra člověk zvolí lídra, který ho bude inspirovat, když dosud nebyl k takovému činu dostatečně inspirován? Karel v tom má bordel, kterému říkali francouzští encyklopedisté vznešeněji „paradox vychovatele“. Ještě větší bordel v tom ale máme my ostatní, kteří mu i po tom všem nasloucháme, komentujeme ho a ve fázi nejpokročilejší zmatenosti o něm píšeme články.

Karel Janeček se topí v moři skutečného světa. Stejně jako primární způsob jeho obživy, jsou i jeho sociálně inženýrské vize zcela mimo fyzickou realitu. Jeho koncepce Demokracie 1.7 to přeci už naplno ukázala. Jeho „velké oči“ Pozitivní evoluce nám už jasně ukázaly, jak moc se Janeček s žitou realitou míjí.

To, že se mormonsky světélkující boháč vrací s další „poajťácku“ stupňovanou verzí demokracie, není to nejpřekvapivější. Má na takové vylomeniny koneckonců čas i prostředky. Co už je větší záhada, je jeho automatický návrat na hlavní stránky médií. Jak je možné, že se Daniela Drtinová po dvou letech zase s vážnou tváří ptá zrzavého dítěte ráje a autora slova „zlojed“ (prvního českého novotvaru od dob „googlování“) na další z jeho postmoderních kulišáren? Těch vysvětlení může být několik.

Úspěch se odpouští

Karel Janeček je „úspěšný“. Nezáleží v čem. Všichni jsme viděli, jak vypadá jeho barák. Sám Janeček nás všechny mnohokrát ubezpečil, že je „otevřený více ženám“: šibalsky cukající koutky nás neomylně odkazují k pravidelnému souložení s modelkami (neměl bych to přiznávat, ale sám jsem už stihl jeho jméno dvakrát zkomolit na „Kaneček“).