Naposledy jsem psal o tom, že rozvodné sítě si dokáží poradit i s mnohonásobně vyšším podílem obnovitelných zdrojů, než jaký máme v České republice. A že tedy jejich připojení není po technické stránce problém, leda by u nás platily jiné fyzikální zákony než v jiných zemích Evropské unie.

Tentokrát se podívejme na ceny, o nichž se v posledních dnech psalo pod senzačními titulky „solární tunel“. Je fakt, že výkupní ceny solární elektřiny jsou nastaveny příliš vysoko a je namístě je zhruba o třetinu snížit. Zprávy, které česká média na téma výkupních cen solární energetiky publikují, ale vytvářejí klamný dojem, že příčinou tohoto stavu není nekompetentní jednání zodpovědných českých institucí, nýbrž fotovoltaika samotná — a spolu s ní ti, kteří v ní vidí jednu z pozitivních alternativ jaderné a fosilní energetiky.

Mýtus o bilionovém solárním tunelu zneužívá toho, že se lidé snadno nechají ohromit obrovskými čísly, zvlášť pokud jsou uváděna mimo kontext. Při vyčíslování sumy, kterou čeští občané údajně doplácejí na solární elektrárny, navíc došlo hned několikanásobnou manipulací k umělému nafouknutí.

Podívejme se tedy na to, co tvrdí mýtus — a jaká je skutečnost.

Příslušný zákon říká, že Energetický regulační úřad stanoví na každý rok výkupní ceny tak, aby zachovaly výši výnosů z výroby obnovitelné elektřiny po dobu patnácti let od roku uvedení zařízení do provozu. Tento mechanismus garantuje výnosy zajišťující rozumnou návratnost investice (deset až patnáct let) a zároveň transparentní ekonomické podmínky, které mohou investory motivovat k budování nových obnovitelných zdrojů elektřiny.

Nastavená cenová úroveň se navíc smí meziročně snížit maximálně o 5 %; to proto, aby byl vývoj výkupních cen předvídatelný v případě, že se projekt nedá realizovat v daném kalendářním roce.