Sociální demokraté si 19. listopadu připomenou významné výročí: pětadvacet let od obnovení činnosti strany na území tehdejšího Československa. Pouhé dva dny po vypuknutí sametové revoluce byl v Praze ustaven přípravný výbor ČSSD, která se hlásila ke kontinuitě sociálně demokratického hnutí v Československu, násilně přerušené v roce 1948 a udržované v zahraničí v podobě exilové sociální demokracie.

První informace o obnovení Československé sociální demokracie, které vyjadřovalo ustavení přípravného výboru, začaly na veřejnost pronikat hned v neděli 19. listopadu. Zprvu tříčlenný orgán v čele se Slavomírem Klabanem, který se postupem doby rozšířil na pětatřicet členů, v úvodním prohlášení s názvem Volání přípravného výboru definoval základní sociálnědemokratická programová východiska.

V listopadu 1989 se hlavní organizační činnost obnovené politické strany soustředila do bytu tajemníka přípravného výboru Břetislava Nedbálka, který se nacházel v centru Prahy na Národní třídě 30. Do Špálovy galerie v téže ulici pak chodili příznivci obnovované Československé sociální demokracie podepisovat prohlášení podporující vznik strany.

V jednotlivých krajích a okresech, včetně slovenské části tehdejší federace, začaly už v listopadu a prosinci 1989 vznikat přípravné výbory a místní organizace. Mezi prvními členy byli předúnoroví sociální demokraté, potomci sociálně demokratických funkcionářů, ale i mladí lidé, kteří v obnovení ČSSD viděli šanci na vybudování komunismem nezkompromitované levicové demokratické strany.

Do ČSSD už v této době vstoupili například současný předseda strany Bohuslav Sobotka, místopředseda Martin Starec nebo třeba bývalá dlouholetá místopředsedkyně sociální demokracie Petra Buzková. Z ČSSD se postupem času stala stala nejsilnější česká levicová politická strana, silně zakotvená v celostátní, krajské i komunální politice.

Obnovovací sjezd a volba Jiřího Horáka předsedou

Obnovovací sjezd tehdy okrajového subjektu, jehož tradice nicméně sahala až do druhé poloviny 19. století, proběhl v březnu 1990. Předcházely mu spory exilových předáků ČSSD. Předsedou byl nakonec zvolen Jiří Horák, který před sjezdem spolustraníkům sliboval finanční i expertní pomoc ze zahraničí. Svůj hlas mu dalo 59 % delegátů, jeho soupeř a disident Rudolf Battěk obdržel jen 39 % hlasů.

Březnovému sjezdu předcházel spor dvou exilových skupin o vliv v ČSSD. Krátce po něm Horák své odpůrce z exilu ponížil krokem, jenž považovali za nepřijatelný. Do sociální demokracie začlenil klub Obroda, který tvořili většinou komunisté vyloučení z KSČ po srpnu 1968. „Exulanti, kteří kvůli komunismu strávili celý život mimo vlast, nechtěli tento Horákův krok ani pochopit, natož ocenit,“ napsal v knize Za fasádou Lidového domu novinář Alexandr Mitrofanov.

Na ostravském sjezdu v dubnu 1991 byl Horák potvrzen v čele strany a začlenění Obrody do ČSSD nebylo zpochybněno. Strana se tak mohla začít připravovat na sněmovní volby, jejichž řádný termín byl vypsán na přelom jara a léta roku 1992. Sociální demokraté v nich nakonec výrazně neuspěli, do Národní rady je volilo 6,53 % voličů. ČSSD skončila třetí za ODS a koalicí Levý blok.

Expanze ČSSD

Politická expanze ČSSD by se zřejmě nerealizovala, pokud by v čele strany setrvalo horákovské vedení. Na sjezdu, který se konal v únoru roku 1993, nicméně Horáka ve vedení strany vystřídal současný prezident Miloš Zeman. ČSSD byla tehdy rozdělena do tří proudů:

• tzv. rakovnický, za něhož na předsedu kandidoval Jiří Paroubek, právě jeho tiše podporoval dosavadní předseda ČSSD Jiří Horák;
• radikální či zemanovský proud, jehož součástí byl například Vladimír Špidla či pozdější první místopředseda a ještě později zakladatel pravicové frakce v ČSSD Karel Machovec
• centristický, za který na předsedu kandidoval poslanec Pavel Novák.

Za další klíčový moment polistopadových dějin ČSSD lze označit rok 1995, kdy si tehdy již výrazně posilující ČSSD v Bohumíně zakázala spolupráci s extremistickými subjekty, mezi něž tehdy zařadila právě KSČM, SDL, LB či SČK. Mimo jiné to byly právě tyto okolnosti, které spolu s razantní politikou Miloše Zemana umožnili sociálním demokratům nejpozději od roku 1996 zaujmout pozici hlavní síly nalevo od středu.

Podle některých politologů to ale vůbec nebyl nevyhnutelný proces. Ostatně Zeman byl v onom roce 1993 zvolen jen těsně. Klíčovou zásluhu na tom měl nejspíš tehdejší předseda Mladých sociálních demokratů Stanislav Gross.

ČSSD jako dominantní síla levice

Pro etablování sociální demokracie jakožto jednoho ze dvou hlavních pólů české politiky bylo klíčové několikaleté období na přelomu první a druhé poloviny 90. let minulého století. Tehdejší vzestup ČSSD byl zapříčiněn několika okolnostmi. Tou nejpodstatnější bylo, že si Zeman kromě ostré opoziční rétoriky osvojil strategii, která spočívala v integraci malých levicových a levostředových subjektů, případně jejich významných osobností, do ČSSD.

Doložit to lze na příkladu Občanského hnutí, jehož mnozí členové po neúspěchu ve volbách v roce 1992 dříve či později v sociální demokracii zakotvili. Tato Zemanova strategie přinesla první výsledky ve sněmovních volbách v roce 1996. Ty totiž znamenaly posun mocenského těžiště české politiky ke středu, ba doleva. Sociálním demokratů se tehdy podařilo obsadit prostor od komunistů k politickému středu.

Navíc druhá Klausova vláda nemohla fungovat bez podmínek, které si díky povolební konstelaci kladla sociální demokracie. Po krátkém čase se to sice změnilo a Klausova vláda se stala fakticky většinovou, avšak, jak se později ukázalo, proměna české politiky po volbách v roce 1996 nebyla nahodilá, naopak stala se počátkem nové tendence: nástupu levice, respektive sociální demokracie, která se stala hegemonem české politiky nalevo od středu.

Od samého svého obnovení se ČSSD vždy hlásila k evropskému modelu sociálního státu a prosazovala vstup země do NATO a integraci do Evropské unie. ČSSD od roku 1990 celkem čtyřikrát vyhrála volby do Poslanecké sněmovny a v letech 1998-2006 a od jara 2014 nesla a nese vládní odpovědnost.

ČSSD má nyní přesně 22 684 členů. Sociální demokracie je jako jediná strana z České republice dlouholetým členem Strany evropských socialistů (PES) a Socialistické internacionály (SI).