Čech, odjíždějící na dovolenou, si může vedle křížovek přibalit na cestu několik rozporuplných informací z posledních dnů. Zatímco státní zástupci v čele s Lenkou Bradáčovou bafli dalšího „mafiána“ a utnuli další chapadlo všudypřítomné a všeobjímající korupce, ti olomoučtí dostali od soudu přes prsty v případu, který byl příčinou pádu vlády Petra Nečase. Oba případy však spojuje nový trend práce orgánů činných v trestním řízení: masivní aktivní medializace jako součást taktiky vyšetřování i sebeprezentace aktérů. 

V posledních letech se prostě stalo trendem vést trestní řízení i soudní procesy jako show a pokud je tomu opačně, například když soudkyně v případu údajného zneužití Vojenského zpravodajství rozhodne neveřejně, trestním příkazem, stane se takový justiční zloduch terčem kritiky některých novinářských kruhů. Veřejnost má přece právo vědět a kontrolovat práci soudů! Kde jsou kořeny tohoto českého jakobinismu je spíše otázkou pro erudované filosofy a historiky profesionály — já pouze připomínám, že trestní řízení je z principu neveřejné a kontrola veřejnosti u soudních jednání je dána především z důvodu ochrany práv obžalovaného, nikoliv jako „právo veřejnosti na lynč“. Notabene, co bychom se asi tak v tomto konkrétním případě dozvěděli více, když „Nagygate“ byla vedena doslova online, včetně odposlechového románku na stránkách některých deníků, že.

↗

Touha veřejnosti po sledování soudních procesů do nejmenších podrobností ukazuje na nedůvěru v nezávislost justice. Foto Aleš Kartál, Mediafax.

Z tohoto volání části nejen novinářských elit po veřejnosti procesu z důvodu práva lidu vědět, jak soud probíhá, však čiší mnohem hlubší problém, ohrožující samu podstatu demokracie: nedůvěra v nezávislost justice. Martin Fendrych ve svém komentáři dokonce vyzval veřejnost, aby si dobře zapamatovala jméno oné zlotřilé soudkyně, která v kauze údajného zneužití Vojenského zpravodajství rozhodla. 

Netvrdím, že od takových výzev už je jen krůček k peticím za odvolání soudců, kteří špatně rozhodují, dopisům pracovních kolektivů za spravedlivé potrestání škůdců, popřípadě k házení rozličných předmětů z davu na takové soudce, co nerozhodli zrovna podle veřejné objednávky. Co však cítím a vidím dosti reálně, je vysoká míra frustrace společnosti z rozsudků, které jsou sice podle práva, ale neodpovídají mediálně vyvolaným obrazům z průběhu vyšetřování. Orgány činné ve spolupráci s aktivistickými médii poskytují v konkrétních případech, především těch, které se týkají politiků, průběžně veřejnosti její „dávku emocí“ stejně, jako v některých nekonečných seriálech a vedou ji k přesvědčení, že už to celé prostě jinak nemůže dopadnout, než že padouch bude potrestán a Dobro zvítězí. 

Když však soud rozhodne jinak, buď padouch dostane trest mírný, v horším případě je dokonce osvobozen, má divák pocit podvodu. „Ti nahoře jsou beztrestní a soudci zkorumpovaní, Zlo zase zvítězilo a my, obyčejní lidé, jsme zase prohráli“, říkají si. Všemu pak dávají korunu ještě někteří ambiciózní žalobci, kteří rozsudek neuznávají, veřejně jej zpochybňují a pokud by to bylo možné, ženou Českou republiku, stát, jehož zájmy zastupují, nejlépe až do Štrasburku. 

Výsledkem tak je stále frustrovanější společnost, jejíž negativní pocity se pak kanalizují v neustálých volbách, kdy strany protestu a antisystémové strany získávají čím dál tím větší podporu. A protože se tzv. kamenné strany cítí v defenzívě, přebírají v mnoha ohledech jejich agendu: politici těchto strany kritizují rozhodnutí nezávislých soudů, volají po větší represi a rozšiřování pravomocí orgánů činných v trestním řízení. Často dokonce ze strachu, aby aktivistickými novináři nebyli označeni za mafiánomily či se sami neocitli v zájmu orgánů činných. Část společnosti z pravice i levice, která s takovou politikou nesouhlasí, tak vyhánějí mimo systém standardních politických stran, popřípadě k rezignaci na volební právo. Vítejte ve frustrokracii.