Čech, odjíždějící na dovolenou, si může vedle křížovek přibalit na cestu několik rozporuplných informací z posledních dnů. Zatímco státní zástupci v čele s Lenkou Bradáčovou bafli dalšího „mafiána“ a utnuli další chapadlo všudypřítomné a všeobjímající korupce, ti olomoučtí dostali od soudu přes prsty v případu, který byl příčinou pádu vlády Petra Nečase. Oba případy však spojuje nový trend práce orgánů činných v trestním řízení: masivní aktivní medializace jako součást taktiky vyšetřování i sebeprezentace aktérů. 

V posledních letech se prostě stalo trendem vést trestní řízení i soudní procesy jako show a pokud je tomu opačně, například když soudkyně v případu údajného zneužití Vojenského zpravodajství rozhodne neveřejně, trestním příkazem, stane se takový justiční zloduch terčem kritiky některých novinářských kruhů. Veřejnost má přece právo vědět a kontrolovat práci soudů! Kde jsou kořeny tohoto českého jakobinismu je spíše otázkou pro erudované filosofy a historiky profesionály — já pouze připomínám, že trestní řízení je z principu neveřejné a kontrola veřejnosti u soudních jednání je dána především z důvodu ochrany práv obžalovaného, nikoliv jako „právo veřejnosti na lynč“. Notabene, co bychom se asi tak v tomto konkrétním případě dozvěděli více, když „Nagygate“ byla vedena doslova online, včetně odposlechového románku na stránkách některých deníků, že.