Na adresu Akreditační komise MŠMT byl 27. ledna doručen materiál „Analýza rozhodování Akreditační komise v letech 2004 — 6/2009“ z pera děkana Národohospodářské fakulty VŠE v Praze Jiřího Schwarze a jeho tří proděkanů. Autoři této analýzy tvrdí, že rozhodování Akreditační komise je netransparentní a kritéria formální, a obviňují ji, že její rozhodování není nezávislé, ale dochází při něm ke směně, což si média přeložila jednoduše tak, že komise „s licencemi kšeftuje“.

V době, kdy stále doznívá kauza plzeňských práv a kdy je důvěra ve vysoké školství jako celek narušena, působí tato obvinění poměrně výbušně. Nelze se proto divit, že jen dva dny poté, co o analýze informoval deník Právo, se na stránkách MŠMT objevila odpověď Akreditační komise, která veškerá obvinění odmítá a autory vykresluje jako nekompetentní lháře.

Oba texty jsou formulovány ostře a občas sklouzávají až do osobní roviny. To podporuje interpretaci Vladimíry Dvořákové z VŠE, že motivem analýzy nebyla „pomoc při nezbytných korekcích činnosti Akreditační komise“, jak se uvádí v preambuli analýzy, ale vyřizování si účtů.

Byrokracie kolem akreditací

Aby mohli studenti na vysoké škole začít studovat nějaký obor, je potřeba, aby jej škola měla akreditovaný a bylo pro něj vypsáno přijímací řízení. Žádost o akreditaci posuzuje nejprve vědecká rada a senát fakulty a poté vědecká rada celé školy. Pokud ji tyto orgány schválí, postupuje do rukou Akreditační komise. Ta ji dá k posouzení odborné skupině a do čtyř měsíců k ní zaujme stanovisko, přičemž pokud v žádosti shledá nedostatky, může projednávání přerušit a vyzvat školu k nápravě. Pokud s žádostí souhlasí, ministerstvo obvykle následně akreditaci udělí, o čemž vyrozumí danou školu, která následně může vypsat přijímací řízení — nejméně však čtyři měsíce před jeho konáním, přičemž podmínky přijímaček musí ještě schválit senát fakulty.