Nebezpečnost krajně pravicového extremismu se u nás odhaduje povrchně: celkovým počtem extremistů, počtem jejich akcí, jejich účastí v politice, tím jak a nakolik dovedou být hlasití, a objeví se tudíž i v médiích atd. Mnozí pozorovatelé zapomínají na nejdůležitější měřítko, kterým je dopad extremistické činnosti na život lidí. A také na to, že všechna tato „měřítka“ nelze používat při posuzování odděleně, protože výsledek je pak logicky neúplný.

Například Jiří Pehe píše, že co se týče extremismu, vypadá ČR ve srovnávacím měřítku jako politicky umírněná země, a dodává: „Takové tvrzení může samozřejmě působit podivně v kontextu všemožných zpráv o aktivitách uskupení, jako je Dělnická strana, nebo o nejrůznějších provokacích neonacistických organizací. Budeme-li ale stupeň ohrožení, které politický extremismus představuje pro tu kterou zemi, posuzovat především mírou úspěchu, kterou mají extremisté u voličů, pak je na tom česká politika poměrně dobře.“

Jistě, budeme-li to tak posuzovat, pak ano. A budeme-li to posuzovat podle tvrzení dosavadních vlád, že krajně pravicový extremismus v ČR není nebezpečný, protože jeho zastánců zde není více než 5 000, tak dojdeme ke stejnému závěru. Když však k tomu vezmeme v úvahu mezinárodní kontext, počet a razanci neonacistických a rasistických akcí u nás a jejich dopad na lidi v regionech, na veřejnost jako celek i na vrcholnou politiku, poskládá se nám zcela jiný obraz.