V sobotu 13. února 2010 se poprvé od roku 1998 lidem z celého demokratického politického spektra podařilo zabránit největšímu pochodu neonacistů v Evropě. Nestalo se to jen tak, ale díky nákladné přípravě a namáhavému hledání konsenzu mezi hlavními tábory odpůrců nacismu.

Zkusme stručně analyzovat, co je potřeba k tomu, aby i do budoucna bylo v českých zemích možné překazit úmysl zdejších neonacistů „zadarmo“ propagovat nacismus v rámci soudem povolených pochodů.

Podle aktuálních odhadů se různých veřejných shromáždění v souvislosti s bombardováním města za druhé světové války zúčastnilo zhruba pětadvacet tisíc lidí. Z toho počtu vytvořilo několik tisíc lidí ve Starém Městě pod vedením primátorky města a hlavně za účasti vyznavačů pravicových a liberálních názorů „lidský řetěz“.

U novoměstského nádraží Dresden-Neustadt se dalších několik tisíc lidí chystalo na „smuteční pochod“ za zaniklou Třetí říši. A nakonec se v ulicích čtvrti Nového Města sešlo několik tisíc neposlušných, aby tomu zabránilo.

Policie evidovala několik menších ohnisek násilností, někde došlo i k menším potyčkám. Vzhledem k vysokému bezpečnostnímu riziku a ke zkušenostem z minulých let celkem úspěšná bilance.

Vedení města už v lednu veřejně žádalo své občany, aby spolu s ním vytvořili lidský řetěz v centru města. Vzhledem k tomu, že hrozilo, že mnohem více neonacistů z celé Evropy v ten den ovládne ulice města, a tím i veřejné vzpomínaní na oběti války, se vedení města celkem dvakrát obrátilo na soud, aby úmyslu neonacistů pochodovat centrem města zabránilo.

Na základě nového a velice kontroverzního saského shromažďovacího zákona je historické jádro města chráněno před demonstracemi, u kterých podle odhadů policie hrozí násilnosti.

Správní soud tedy sice nemohl uznat zákaz „smutečního pochodu“ odpůrců demokracie, mohl ale určit místo jeho trasy a časově ho omezit. Rozhodl, že „poslušnými“ neonacisty ohlášený pochod se smí konat na druhé straně řeky, na Novém Městě, a to mezi první a pátou hodinou odpoledne.

Symbolický protest a aktivní odpor

Už koncem loňského roku se začala vytvářet široká koalice dalších občanů z řad církví, levicových a zelených stran, odborů a zdaleka nejenom levicových osobnosti veřejného života, pod názvem Dresden-nazifrei. Novinkou bylo, že se k ní připojily různé skupiny německé Antify, které by jindy sotva spolupracovaly s občanským sektorem.

Pokud jde o boj s fašismem, násilí jim totiž není úplně cizí. Jádrem konsenzu takové velké koalice bylo postavit se nejenom proti nacistům, ale i proti zastáncům symbolického protestu v rámci zákona. A vyzvat místo toho k aktivnímu odporu formou lidských blokád.

S ohledem na rozhodnutí soudu se aliance rozhodla soustředit své síly právě do blízkosti místa sjezdu neonacistů, aby mohla v rámci občanské neposlušnosti zablokovat všechny možné trasy pochodu. Na rozdíl od ostatních skupin byla připravená neposlechnout policii a nehnout se z míst trasy pochodu, ani když k tomu bude policií vyzvána. Rezolutně přitom odmítla používat násilí.

Oproti tomu lidský řetěz samotný jenom manifestoval vůli drážďanských občanů vzpomínat důstojně na oběti války, nemohl a ani neměl zabránit pochodu neonacistů. V bezpečné vzdálenosti chránil místa, ke kterým se neonacisté kvůli rozhodnutí soudu stejně nemohli dostat — pokud budou „poslušní“.

Deeskalační postup policie

Saská policie je známá tím, že nemá ráda antifašisty, považuje je totiž za nepřátele veřejného pořádku. Také byla vázaná rozhodnutím soudu umožnit „poslušným lidem“ pochodovat v době od 13 do 17 hodin po Novém Městě. Dohodnutou trasu nezveřejnila, aby „neposlušní“ své síly museli rozdělit na více míst, a nemohli tak své lidi soustředit na jedno místo trasy.

Když v poledne začalo shromáždění poslušných neonacistů na soudem určeném Slezském náměstí v Novém Městě poblíž nádraží Neustadt, na místo sjezdu zdaleka ještě nedorazili všichni jeho účastníci. Jednak se zasekly autobusy kvůli policejním kontrolám na silnicích vedoucích do centra města, jednak někteří „neposlušní“ občané zablokovali na určitou dobu železniční koleje vedoucí k nádraží Neustadt.

Právě tam dovážely vlaky větší množství účastníků „smutečního pochodu“. Pořadatelé proto sami odmítli zahájit pochod s tím, že ještě vyčkají, až dorazí i jejich poslední posily. Na postavené tribuně řečníci protestovali proti policejní šikaně a vyžadovali tvrdé zásahy proti „neposlušným“.

Mezitím už aliance vytvořila lidské blokády na místech možné trasy pochodu. Policie tomu přihlížela, zasáhla jenom na jednom místě, kde bylo účastníků blokády málo. Ani tam ale nedošlo k většímu konfliktu. Když se na místech blokád shromáždilo několik tisíc lidí, policie prohlásila, že je tam ponechá, i když jejich shromáždění — podle zákona a v zájmu veřejné dopravy — měla rozpustit.

Chovala se tolerantně, možná také kvůli tomu, že v čele blokád seděli například i poslanci německého parlamentu, vedoucí funkcionáři odborů a známé osobnosti veřejného života. Také ale díky tomu, že aliance dokázala zabránit násilným akcím lidí z jejích řad.

Policejní tolerance představovala velmi důležitý signál pro alianci, která si byla vědoma toho, že spousta jejich příznivců nepůjde do ostrého střetu s policií. Vedení policie ale také bylo v úzkých. Zatknout a zadržovat na několik hodin tisíce lidí je totiž i pro osm tisíc policistů nadlidský úkon. A v prvé řádě má povinnost chránit zdraví lidí.

V pět hodin odpoledne skočil soudem vymezený čas pro uskutečnění pochodu. Chtě nechtě se účastníci paralyzovaného pochodu museli na pokyn policie vrátit na nádraží a opustit město. Najednou platilo: kdo neposlechne, čelí trestnímu stíhání — a „poslušní“ pokyn poslušně poslechli.

Na cestě domů se někteří zklamaní poslušní v některých městech vyřádili násilím proti majetku odpůrců nacismu. Celkem se ale, pokud zatím víme, nic vážného nestalo — naštěstí.

Po letech nezdařených snah poslušných lidí zabránit v Drážďanech zneužívání demokracie jejími odpůrci o víkendu poprvé zvítězila demokracie. Kupodivu se o to nejvíc zasloužili „občansky neposlušní“. A jak se jim to — i za účasti policie — povedlo, tomu se „poslušní“ dneska diví.