V poslední době jsem v souvislosti s diskusí kolem squattingu, ale i díky dalším podnětům přemýšlel nad tím, jaký smysl má vzdor a za jakých okolností má člověk zaujmout postoj, který je opakem často kladaného požadavka být za všech okolností maximálně konstruktivní. 

V jednom studentském spolku jsem nedávno zažil debatu o tom, zda se podílet na velké komerční akci, které se účastní mnoho tisíc lidí a kde se platí nemalé vstupné. Přestože se někteří členové vedení tohoto spolku v minulosti proti této akci vymezovali a samotný spolek se snažili vést aktivistickým a alternativním směrem, který je s ní v rozporu, nakonec bylo odhlasováno, že, pokud budou splněny určité podmínky, které jsou ale v zásadě nevýznamné a nemění charakter akce, spolek se jí zúčastní.

Hlavní argument těch, kteří jinak mají velký problém s tím, co tato akce ztělesňuje, zněl, že pokud se akce zúčastníme, budeme moci v případě jedné její části, na které se budeme přímo podílet, přispět k tomu, aby nebyla tak strašná, a v rámci ní budeme moci vytvářet jistý ostrůvek a vnášet tam něco, co by tam jinak nebylo. V každé takové situaci je podle mne třeba zvážit, co je za jakou cenu.

Kdyby se vedení spolku rozhodlo akce neúčastnit, jistě by to bylo ze strany řady lidí interpretováno jako hloupý nikam nevedoucí vzdor. Pokud se na něčem nepodílíme, ztrácíme tím možnost to ovlivnit. Navíc jestliže za mnou někdo slušně přijde s nabídkou spolupráce, která je zároveň pro mne velmi výhodná, je zkrátka jaksi nevhodné ho odmítat. Lze to považovat i za velmi neodpovědné chování ke spolku jako takovému — ten potřebuje propagaci, dávat o sobě vědět a nabírat nové členy, takže účast na akci, na kterou přijde spousta lidí, se jednoduše neodmítá.

Na druhou stranu stojí možnost ovlivnit část obří akce za to, aby se s ní dané sdružení spojilo jako s celkem, a tedy i s tím, co rozhodně nebude moct ovlivnit? A jaké jsou vůbec reálné možnosti spolku, že alespoň v rámci segmentu, na němž bude spolupracovat, něčeho dosáhne? I na něm se budou podílet ještě další subjekty, takže nakonec není jasné, v čem všem bude muset ustoupit, protože převáží odlišný názor. Navíc možnost cokoli sem vnést bude omezena zábavným charakterem celé akce — nějaké vzdělávací či intelektuální aktivity se sem nehodí, respektive nebude zde místo na nic, co by vyžadovalo větší soustředění.

Nejdůležitější však je, že účast na této akci zpochybňuje to, k čemu se vedení spolku v minulosti hlásilo. Zvlášť, pokud někdo dokonce proti určitým jevům demonstruje a pak se rozhodne pro participaci na akci, kde se tyto jevy v hojné míře vyskytují, jedná se podle mne o popření sebe sama.

Když jsem tímto způsobem argumentoval, bylo by řečeno, že to je normální — člověk se zkrátka občas podepisuje pod něco, i když s částmi toho nesouhlasí, dělá to, protože v tom vidí smysl — přínosy převažují nad ztrátami. V tomto ohledu účast na dotyčné akci spolek zviditelní a zároveň budeme mít možnost vytvářet zde jistou platformu.

Celá záležitost je podle mne věcí míry. Na každém je, do jak velkého kompromisu se rozhodne jít. Pokud je však daný kompromis otázkou toho, zda člověk či spolek naruší svoji integritu, vždy je namístě se ptát, zda právě nedošlo k tomu, že tento člověk či spolek ztratily dosavadní smysl své existence — že už zkrátka nejsou tím, kým byli, a že spolu s popřením svých hodnot změnili i svou vlastní identitu.

Něco takového je docela vážná věc a člověk by si toho měl být velmi dobře vědom a pokud si svých hodnot cení a nechce se jich vzdát, měl by raději zvolit vzdor. Jeho podoba záleží na tom, na co se dotyčný cítí a do jak velkého konfliktu a nepříjemností se mu chce jít. Je totiž velmi snadné ho označit za někoho, kdo to celé moc prožívá, tvrdohlavě si razí svou a ostatním to kazí, místo aby byl konstruktivní. 

Tento pohled však opomíjí to, že uchování určitých hodnot může být v danou chvíli věc nanejvýš konstruktivní. Ve zmíněném příkladu šlo nakonec o zachování spolku v jeho dosavadní podobě a s jeho nekomerční, aktivistickou a nezávislou profilací. Nešlo o to ho rozložit, ale zabránit tomu, aby se stal nečitelným a v něčem zkrátka už jiným spolkem.