Farma v jeskyni inscenuje rytmus vzdoru proti otrokářům

Roman Sikora

Z cest po Brazílii si mezinárodní taneční soubor Studio Farma v jeskyni přivezl svou novou premiéru Divadlo/The Theater. Inscenace má vycházet z výbušnosti afrobrazilské kultury, z jejích tanečních kroků a rituálů.

Mezinárodní taneční divadelní soubor Farma v jeskyni patří v rámci České republiky k jednomu z mála sdružení, která fungují na principu jakési asketické a poměrně uzavřené komuny. Inspirace experimentálními divadly Druhé divadelní reformy, jako byly třeba Divadlo Laboratoř Jerzygo Grotowského nebo Odin Teatret Eugenia Barby a mnoho dalších, je u něj zjevná.

Farmě v jeskyni se dostává pozornosti odborné veřejnosti již od jejího vzniku. Založil ji v Praze roku 2001 při přípravách projektu Lorca režisér Viliam Dočolomanský a pro název svého souboru použil doslovný překlad arabského slova daimuz, kterým byl pojmenován právě statek Federica Garcíi Lorcy. Soubor byl od té doby ověnčen také řadou mezinárodních cen a je běžně zván na světové divadelní festivaly. Často cestuje po světě také za sběrem inspirace a materiálu ke své další tvorbě.

Několik posledních výprav Studia Farma v jeskyni směřovalo do Brazílie s cílem společně tam absorbovat výbušnost afrobrazilské kultury. Výsledkem je nová scénická kompozice s názvem Divadlo/The Theater, jejíž premiéra se odehraje dne 10. února a další reprízy ve čtvrtek 11. a v pátek 12. února v Prostoru Preslova 9 na pražském Smíchově spadající pod Švandovo divadlo, v němž taneční soubor hostuje. Další reprízy bude pak možné zhlédnout tamtéž v březnu.

Farma v jeskyni vycházela při přípravě této inscenace z rytmů, tanečních kroků (Maracatu-Rural, Maracatu-Nacao, Cavalo Marinho) a rituálů afrobrazilské kultury a indiánských popěvků — toád. „Šlo o tanec, jehož prostřednictvím se dařilo otrokům přežít extremní tlak otrokářů. Díky vzdoru, obsaženému v rytmech, si tito lidé hájili aspoň kus osobní svobody,“ vysvětluje režisér představení a vedoucí souboru Viliam Dočolomanský.

Inscenace Divadlo/The Theater má být rovněž metaforou společnosti a jejích proměn, kdy přecházíme z jedné role do druhé — stejně jako z polohy diváka a herce, z iluze do skutečnosti a obráceně. Sami umělci hovoří v případě tohoto projetu především o vitalitě a energii forem ze severní Brazílie. Nekopírují je, ale destilují do současného a dynamického divadelního jazyka. Tanec z ulic Brazílie není akademickou technikou, ale duševním stavem. Novou skutečností, kterou si tanečníci vytvářejí.