V polovině července Indický nejvyšší soud nařídil zpřísnění prodeje kyselin, které se hojně zneužívají při násilí proti ženám. Je to další ze série kroků, které následovaly po mediálně sledovaném incidentu z prosince minulého roku, kdy skupina Indů v hlavním městě znásilnila a zbila indickou studentku, která posléze zemřela.

Otřesný prosincový útok vedl k aktivizaci indické společnosti a médií, která se projevila nejen v sérii demonstrací, ale vyústila i v legislativní změny. Ženská otázka se opět dostala pod drobnohled v Indii i po celém světě a již v únoru tohoto roku byl pozměněn trestní zákoník, který byl rozšířen o celou řadu důležitých právních předpisů známých pod souhrnným označením zákony proti znásilnění (anti-rape laws), které významně zpřísňují tresty pro pachatele těchto trestných činů. V rámci nich byl nově ustanoven útok kyselinou jako samostatný trestný čin. Útočníci, které se podaří usvědčit, pak musí čelit trestu mezi deseti lety až doživotím a zaplatit pokutu, která má spolu se státní finanční kompenzací pokrýt nezbytné lékařské výdaje.

Schválení zákona je důležité i kvůli tomu, že dosud nebylo možno přesně určit rozsah a četnost útoků kyselinou, i když ze zpráv z médií je zřejmé, že se jedná o velmi častý problém postihující celý region jižní Asie. Dříve byl totiž každý takovýto útok posuzován jako pokus o ublížení na zdraví nebo pokus o vraždu, a tudíž nebylo možné tento typ útoků kvantifikovat. Indie tak dosud nedisponuje přesnými statistikami týkajícími se útoků, které by mohly vést k dalším nápravným krokům a také přispět ke komplexnějšímu pohledu na násilí proti ženám. Do budoucna bude jistě zajímavé sledovat, v jakých indických státech je tento problém nejpalčivější.

V červenci nařízená kontrola prodeje kyselin doplňuje předchozí legislativní kroky a očekává se od ní, že bude mít daleko praktičtější a okamžitější dopad a povede k další prevenci útoků. Dostupnost kyselin byla dosud finančně nenáročná a bezproblémová, nyní však osoba, která si chce kyselinu koupit, musí předložit doklad totožnosti s fotografií a majitel obchodu je nucen zákazníka evidovat.

Útoky kyselinou lze rozdělit na ty, které se odehrají v domácnostech, a na ty, ke kterým dochází ve veřejném prostoru. Scénář u těch druhých je přitom často velmi podobný — muž (sám nebo s komplicem) na motocyklu přijede k nic netušící ženě jdoucí po chodníku, vychrstne jí kyselinu sírovou nebo chlorovodíkovou do obličeje a odjede. Zanechá přitom ženu zohavenou na celý život a nutno dodat, že pohled do obličeje obětí je jen pro otrlejší povahy.

Často jim totiž zůstane jen jedno oko, malý otvor místo pusy a nosu, který jim značně komplikuje přísun potravy a přívod kyslíku do těla, nemluvě o psychickém traumatu.

Existuje více důvodů, proč k útokům kyselinou dochází, je jim však společná touha po pomstě a snaha cílit na ženský obličej, devízu krásy. Zohavení obličeje také nelze úplně zakrýt a často vede k tomu, že žena nevychází z domova. V Indii nejčastěji útoky následují poté, co žena odmítne mužovu nabídku k sňatku, ale také v rámci domácího násilí nebo i nelibosti manželovy rodiny nad výší nebo spíše nedostatečností novomanželčina věna. Indická nevládní organizace Stop Acid Attacks však eviduje i útoky, které se odehrály jako důsledek majetkových rozepří v rámci širší rodiny i mimo ní nebo sporů o vlastnictví půdy.

Většina obětí takovýchto útoků přežije. Důsledkem je však nejen psychické trauma, ale i společenská ostrakizace. Organizace Acid Survivors Foundation uvádí, že oběti trpí nejen poruchami spánku a příjmu potravy, posttraumatickým syndromem, ale co hůře, poruchami identity souvisejícími se znetvořenou tváří. Mnohé z nich nevycházejí z domovů a potýkají se s chronickou bolestí a finančními potížemi vyplývajícími z nesčetných operací. Mívají problémy najít zaměstnání a ani šance na spokojený rodinný život nebývají velké. Často tak dochází k další viktimizaci oběti.

Indie by se však neměla novým nařízením pyšnit příliš okatě, cesta k nim totiž trvala zbytečně dlouho a byla draze zaplacena. V sousedním Bangladéši se díky tlaku neziskovek, například zmíněné Acid Survivors Foundation, a legislativním změnám podařilo dramaticky snížit výskyt podobných útoků. Bangladéš však přišel s právní úpravou zavádějící přísné tresty za útoky kyselinou již v roce 2002 a je s podivem, že se Indie podobných zákonů dočkala až o jedenáct let později.

Sousední Pákistán je na tom v mnoha ohledech podobně jako Indie, i když přísnější zákon proti kyselinovým útokům je tam v platnosti od roku 2011. V praxi jsou však ženy okolím odrazovány od toho, aby podaly žalobu, a i když neustoupí, procesy v mnoha případech končí osvobozením muže. Oskarem oceněný pákistánský dokument líčící osudy žen po kyselinovém útoku s názvem Saving Face (2012) popisuje mimo jiné i nelehký úděl jedné oběti jménem Rusksáná, na kterou zaútočil nejen manžel, ale i jeho sestra a matka v nebývalé součinnosti. Manžel na ni vylil kyselinu, jeho sestra ji polila benzínem a tchyně ji chtěla zapálit. Ruksáná sice uprchla i s dětmi, ale po čase se musela k rodině vrátit, jelikož děti onemocněly a ona neměla dost prostředků. Nedlouho poté se svým mužem dokonce zplodila další dítě, přičemž myslela jen na to, aby to byl chlapec. Chlapci podle ní mají lepší život a nemohu nikdy zažít hrůzu, kterou zažila ona. Je ironií, že prvního pákistánského Oskara získal film, který neukazuje Pákistán zrovna v tom nejlepším světle.

Výše uvedený případ však ilustruje situaci nejen pákistánských, ale i indických žen, které jsou po svatbě často zcela vydány na milost své nové rodině, a rovněž to, že násilí proti ženám mohou páchat i ženy. Podíl žen na násilí proti ženám je zřejmě dán jejich obecnou atomizací, internalizací patriarchálního řádu a snahou posílit své postavení v rámci rodiny.

Co se Indie týče, pokud by se podařilo následovat trend v Bangladéši, mohla by se těšit na razantní snížení počtu útoků. Statistiky z bangladéšské organizace Acid Survivors totiž ukazují, že od roku 2002, kdy došlo k 473 nahlášeným útokům a rovněž vstoupil v platnost nový zákon, vytrvale klesal počet incidentů a v minulém roce jich bylo „jen“ 71. Přehnaný optimismus však rozhodně není na místě. Je třeba mít na paměti, že čísla monitorují pouze nahlášené případy a že bez celospolečenské změny přístupu k ženám bude tento problém indickou společnost pálit dál.