Zaznamenal jsem v posledních dnech názor, že vyřešit pražskou politickou krizi, utlumit sváry a zajistit klid na práci by mohla nějaká forma opoziční smlouvy, nejlépe mezi TOP 09 a ČSSD.

Ten mýtus nás již asi bude v České republice provázet navěky: pro společnost je prý prospěšné eliminování sporů, překrytí animozit handlem a zatažení záclonek, aby nebylo vidět, jak rychle se mění krajina, jíž projíždí politický expres.

Stěžejní problém tzv. opoziční smlouvy, kterou prezident Miloš Zeman dává pravidelně za vzor politického uspořádání, není ale v opěvování „klidu na práci“ či „stabilním prostředí“. Podstatně vážnější je otevření prostoru pro kuloární dohody a kšefty. Partaj stojící v pozadí má totiž tendenci kompenzovat si svoji poslušnost (závazek neshodit stranu vládnoucí) pestrými pašalíky a posílením ekonomického vlivu.

Pražané mají zkušenosti s pojetím politiky jako byznysu více než bohaté. Kdyby TOP 09 vtáhla nyní do hry pro změnu aktéry holportů z Bémovy éry „zleva“, definitivně by učinila období po komunálních volbách 2010 ztraceným. Pokud sociální demokracie soudí, že již nemá o co přijít a k příštím volbám se chystá jako na porážku, tak si jištění menšinové „pražské vlády“ TOP 09 klidně může dovolit — ať už neformální, nebo stvrzené opoziční smlouvou. S kritikou by se musela potýkat zejména TOP 09.

Oposmluvní aranžmá jinak ale nahlodává především pověst „druhé strany“, která obtížně dokládá, že nebyla zkorumpována. Na námitku, že zabránila největším zvěrstvům hrozícím z realizace programu oponenta-partnera, slyší veřejné mínění špatně. V roce 2002 se o tom po čtyřleté republikové vládě ČSSD přesvědčila ODS, to samé se může stát pravici i napřesrok, pakliže by prezident se svým doporučováním opoziční smlouvy uspěl. Pouze opoziční smlouva ČSSD s KSČM (coby druhou v pořadí) by byla programově čistá, jen by se Lidovému domu těžko vysvětlovalo, proč institucionalizuje význam komunistů. A to nemluvě o pikantním předpokladu opoziční smlouvy (konkrétně té z roku 1998), že se příště pozice vládce a opozičníka prohodí.

Menšinové vlády bez oposmluvní pojistky jsou sice mnohem hůře kormidlovatelné, ovšem nedeformují politický a ústavní systém. Záleží při nich na talentu i sebevědomí těch, co si troufnou spravovat svěřené území samostatně.

Stále ale platí, že jakákoli otevřená většinová koalice i přes přijímané kompromisy minimalizuje rizika nejlépe a zajišťuje prostředí vypočitatelné, postavené na ideové shodě, nikoli obchodech.

Kdyby Prahu začala menšinově řídit TOP 09 s ČSSD v zádech, bude to vykládáno jako test celostátní menšinové vlády ČSSD se zákulisní podporou TOP 09, jež dost možná skončí ve sněmovních volbách 2014 druhá. To by bylo samo o sobě riskantní, voliče (hlavně oranžové) děsící — a založení svazku na opoziční smlouvě by vše jenom zhoršilo.

Krachne-li vládnoucí koalice a není-li po ruce jiná přirozená, jsou na úrovni republiky optimálním východiskem volby. Ve městech a obcích je k nim cesta komplikovaná: museli by rezignovat zastupitelé i jejich náhradníci. A která strana vám zajistí, že její členové upřednostní veřejný zájem před osobním? Do budoucna by tak mohla Praha iniciovat změnu zákona, která by pravidla pro vypsání komunálních voleb připodobnila těm sněmovním.

Radit uspořádání poměrů do té doby je, přiznávám, obtížné. O jednom jsem však přesvědčen: není v zájmu sociální demokracie, aby za rozhádanou pravici tahala kaštany z ohně. A když, tak jen v rámci duhové koalice všech stran v zastupitelstvu (komunisté by přinejhorším mohli být vpuštěni aspoň do kontrolních a dozorčích orgánů), která by překlenula období do podzimu 2014.