V Praze na nábřeží Edvarda Beneše pod letenskou strání mezi Mánesovým a Čechovým mostem je volně přístupný výstavní prostor zvaný Artwall. Mnoho náhodných diváků vidí instalovaná díla jen letmo a výběrově při jízdě tramvají. U současné výstavy rozhodně stojí za to projít si ji pěšky. Fotografie Dariny Alster (*1979) vybízejí k malému meditativnímu zastavení. Nebo vybízí diváky, jak se praví v doprovodném textu k výstavě, k úvahám — možná nad smyslem jejich aktuální cesty, možná nad smyslem cesty jako takové.

Velké fotografie odvážně chtějí, jak ukazuje název výstavy Imago Dei, vyobrazit božskou skutečnost. Biblická tradice zakazovala Boha znázorňovat. Byla za tím obava, aby obraz neztratil ikonickou funkci, tedy úkol ukazovat nad sebe a za sebe, být průhledný pro neviditelné, a aby se nestal idolem a nezastíral tedy Boha a nenahrazoval ho. Takového klamu se nechtěně dopouštějí líbivé zbožné obrazy lživě vypovídající o nevábném světě. To nehrozí u obrazů současné výstavy. Zasazují božská témata do všední skutečnosti člověka, konkrétně do současného drsného, útočného, disharmonického velkoměstského prostředí s přírodou přítomnou téměř anonymně kdesi v pozadí.

U každé fotografie je odkaz na biblický text. Přitom zachycené scény nejsou zdaleka jen prostými ilustracemi fragmentu biblického příběhu stvoření a vykoupení. Fotografovaná postava a událost, která se rozehrává kolem ní, je někdy provokativně zasazená do kontrastního prostředí, například před budovu Národní banky a vybízí k radikálním výkladům. Sociálně kritický aspekt vystavených obrazů na nás nekřičí s banální jednoznačností, ale citlivý divák o něm ví. Každá fotografie je se svým textovým protipólem, jak to odpovídá dnešní mladší umělecké generaci, ve svobodném rozhovoru. Je jeho nezávislou, rozhodně necírkevní, někdy možná i nenáboženskou (i když duchovní) interpretací. S některými tématy autorka nachází podnět u neposlušných gnostiků a mystiků.

Autorka, vizuální umělkyně, performerka, publicistka, kurátorka a pedagožka, je celoživotně spojená s Prahou, ale neuzavírá se jako někteří její kolegové v českém nebo dokonce pražském provincialismu. Jejími otázkami jsou velké otázky lidstva, otázky po jistou dobu skepsí potlačené, ale v současné civilizační krizi znovu ožívající. A tyto otázky můžeme slyšet, a u Dariny Alster především vidět v současných skromných lokálních kontextech, protože právě tam patří. Výstava neposkytuje uspokojivé odpovědi na přiznanou či nepřiznanou duchovní žízeň nás současných lidí. Vrací nám ale centrální životní téma a umožňuje nám znovu se mu věnovat.