Víte, že 20. březen byl vyhlášen mezinárodním dnem spokojenosti? Anglické „happiness“ sice česká média překládají jako „štěstí“, leč to mi nepřijde příliš vhodné, protože v českém slově štěstí slyšíme kromě spokojenosti také výhru a šťastnou náhodu (anglicky „luck“). Spolu s mým otcem si tak tento den můžete snadno splést se dnem sázkařů a vzít to jako pobídku k sázce do loterie.

Mezinárodní den spokojenosti však nebyl OSN vyhlášen proto, aby zvýšil obrat loterijních společností, nýbrž aby poukázal na inkluzivnější, spravedlivější a vyváženější přístupy k ekonomickému rozvoji, které berou v potaz nejen hrubý domácí produkt, ale také kvalitu života, spokojenost obyvatel či dopady rozvoje na životní prostředí.

Za příklad si lze vzít Bhútán, který usiluje o růst indexu hrubé národní spokojenosti. Sice jsem nikde nenašel, jak je na tom podle tohoto indexu ČR, leč už nějaký čas se měří index šťastné planety, který je funkcí subjektivní spokojenosti, délky života a ekologické stopy. Česko se loni umístilo na nepříliš lichotivém 92. místě (ze 151 zemí) a například Parlamentní listy, namísto aby se zabývaly příčinami tohoto hodnocení, šmahem ocejchovaly i jen náznak snahy o zahrnutí lidské spokojenosti a starosti o životní prostředí do politických kalkulací jako „nefungující socialistický utopistický experiment“.

Jazyk, který používáme, o nás vypovídá mnohé. Pojem štěstí si tak trochu zprivatizovali sázkaři a řeknete mi, slyšeli jste někdy, že by se český stát vážně zabýval spokojeností svých obyvatel? S Janou Hamplovou se tak můžeme ptát: Pro koho tedy tahle země vlastně je?

Třeba já bych velice uvítal, aby se stát, ve kterém žiji, zajímal i o moji spokojenost. Alespoň trochu. Pro začátek by snad stačilo, abych neměl neustále pocit, že stát a jeho čelní představitelé mě chtějí stůj co stůj naštvat. I proto bychom si měli připomínat mezinárodní den spokojenosti.