Království Bhútán je malá himálajská země s necelými sedmi sty tisíci obyvatel. Ještě v padesátých letech minulého století platilo pozorovaní Leo Rose, že život v této zemi je stejný, jako byl v 15. století. Od té doby prošel Bhútán obrovskými změnami, v mnoha ohledech dosáhl pokroku, svou rychlostí nesrovnatelného s jinými zeměmi, zároveň se v něčem nezměnil.

Teprve v roce 1959 došlo k prvnímu otevření dosud přísně izolované země. V tom roce Čína potlačila povstání v sousedním Tibetu a v obavě o bezpečnost země národní shromáždění (ustavené roku 1953) přijalo indickou nabídku k vybudování první silnice, spojující Bhútán s okolním světem. Roku 1961 se začal uskutečňovat první pětiletý plán rozvoje. V sedmiletém plánu z roku 1991 je už formulován pozoruhodný cíl: „zajištění emocionálního blahobytu (well-being) populace, uchování bhútánského kulturního dědictví a bohatých a rozmanitých přírodních zdrojů“.

Co zůstává nezměněno, je praktikovaný buddhismus, který hraje pro obyvatele země zásadní roli a to nejen na rovině osobní zbožnosti ale z buddhistického myšlení a z místních kulturních tradic, které jsou v podstatě feudální, vychází i pozoruhodný koncept rozvoje, ojedinělý tím, že prakticky nebyl ovlivněn západními představami, jak má rozvoj vypadat. I proto je Bhútán inspirujícím příkladem pro ty, kdo hledají alternativu k ničivému cyklónu západní konzumní civilizace. Základní myšlenka, že cílem rozvoje je lidské štěstí a nikoli materiální bohatství, koresponduje zřetelně s novými latinskoamerickými koncepty, vycházejícími z indiánských tradic, přerušených ovšem koloniálním obdobím.