Bhútánský příklad

Jiří Silný

Království Bhútán prošlo velkými změnami. Dosaženo bylo mimo jiné zdravotní péče a vzdělání zdarma a prakticky byl překonán analfabetismus. Také zde spatřil světlo světa pojem hrubé národní štěstí.

Království Bhútán je malá himálajská země s necelými sedmi sty tisíci obyvatel. Ještě v padesátých letech minulého století platilo pozorovaní Leo Rose, že život v této zemi je stejný, jako byl v 15. století. Od té doby prošel Bhútán obrovskými změnami, v mnoha ohledech dosáhl pokroku, svou rychlostí nesrovnatelného s jinými zeměmi, zároveň se v něčem nezměnil.

Teprve v roce 1959 došlo k prvnímu otevření dosud přísně izolované země. V tom roce Čína potlačila povstání v sousedním Tibetu a v obavě o bezpečnost země národní shromáždění (ustavené roku 1953) přijalo indickou nabídku k vybudování první silnice, spojující Bhútán s okolním světem. Roku 1961 se začal uskutečňovat první pětiletý plán rozvoje. V sedmiletém plánu z roku 1991 je už formulován pozoruhodný cíl: „zajištění emocionálního blahobytu (well-being) populace, uchování bhútánského kulturního dědictví a bohatých a rozmanitých přírodních zdrojů“.

Co zůstává nezměněno, je praktikovaný buddhismus, který hraje pro obyvatele země zásadní roli a to nejen na rovině osobní zbožnosti ale z buddhistického myšlení a z místních kulturních tradic, které jsou v podstatě feudální, vychází i pozoruhodný koncept rozvoje, ojedinělý tím, že prakticky nebyl ovlivněn západními představami, jak má rozvoj vypadat. I proto je Bhútán inspirujícím příkladem pro ty, kdo hledají alternativu k ničivému cyklónu západní konzumní civilizace. Základní myšlenka, že cílem rozvoje je lidské štěstí a nikoli materiální bohatství, koresponduje zřetelně s novými latinskoamerickými koncepty, vycházejícími z indiánských tradic, přerušených ovšem koloniálním obdobím.

Pro Bhútán jsou i nadále velmi důležité vztahy s Indií, která chrání bhútánské hranice a investuje do stavby vodních elektráren a silnic. Příjem z exportu elektrické energie do Indie umožňuje horskému království financovat jeho jedinečný experiment, který je spojen s vizí bývalého krále Jigme Singej Wangčhuga. Když v roce 1976 navštívila Bhútán skupina novinářů a ptala se ho ironicky na roční podíl hrubého domácího produktu na hlavu (v té době to bylo pouhých padesát dolarů, ale obyvatelé prakticky nepoužívali peníze), odpověděl spontánně „Hrubé národní štěstí je důležitější než hrubý domácí produkt“. Tak se zrodila myšlenka neužívat za měřítko pokroku peněžní měřítko HDP, ale celkový blahobyt jeho občanů. Odtud vedla dlouhá cesta k zakotvení cíle „hrubého národního štěstí“ do bhútánské ústavy v roce 2008.

Dašo Karma Ura, spisovatel a ekonom, který studoval v Oxfordu a Edinburghu, byl současným králem jmenován prezidentem „Centra bhútánských studií“ v hlavním městě Timphu. Je odpovědný za všechny studie týkající se hrubého národního štěstí. Tento cíl charakterizuje následovně: „Blahobyt zahrnuje i takové věci jako psychickou pohodu, existence důvěryplných, emocionálně podporujících vztahů, dostupnost zdravotní péče, vzdělání a bydlení, uchování kultury a ochranu ekologické pestrosti.“ Podle něj je evidentní, že růst produkce a konzumu může ničit životní prostředí i lidské vztahy. Růst kvantity neznamená růst kvality. Pro dosažení naplněného života je třeba osvobodit lidi od nouze ale také zbavit se přehnaných očekávání. „Hromadit stále více peněz je prázdná hodnota. Štěstí je pro nás důležitější než bohatství“.

Aby nezůstalo jen u zbožných přání, je třeba pokrok podle nového indikátoru také měřit, a kvalita života se nedá měřit tak snadno jako produkce zboží a služeb. Řada takových indikátorů už existuje a v různé míře se používá (např. Index lidského rozvoje užívaný OSN od roku 1990), ale Bhútán je, pokud vím, první země, která podobný koncept rozvinula a užívá hrubé národní štěstí jako oficiální měřítko rozvoje. Pro měření HNŠ se užívá 72 indikátorů, které se neustále zpřesňují, a každoročně se sleduje jejich naplňování. Zkoumá se například i to, jestli mohou občané vyváženě disponovat svým časem a mají dost času na meditace.

Bhútán naplňuje v současné době 43 z ideálních 72 faktorů. Dosaženo bylo zdravotní péče a vzdělání zdarma a prakticky byl překonán analfabetismus. Do školy chodí 95 % dětí. Růstem vzdělání roste i sociální mobilita. Vláda také podporuje, aby obyvatelé byli zajištěni vlastnictvím domu a půdy. Bhútán jako první země na světě zakázal kouření. Ve výživě dominuje místní ekologická produkce. Většina rozlohy země je chráněna tak, aby byla uchována druhová pestrost. Zásobování elektřinou pokrývají vodní elektrárny a Bhútán má pozitivní bilanci skleníkových plynů.

Bhútán se teprve v polovině osmdesátých let otevřel partnerství se západními rozvojovými agenturami, které napomáhají modernizaci země, ale je velmi sebevědomým partnerem, který sám stanovuje pravidla spolupráce. I dnes existuje v Bhútánu chudoba, ale ne v tak destruktivní podobě jakou zná třeba sousední Indie. Zemědělská země s řídkým osídlením a s hlavním městem Timphu (70.000 obyvatel) také ovšem podléhá vlivu moderních lákadel. Mladí hledají v městech lehčí práci než je práce na polích a v dílnách, a západní vzory trávení volného času se prosazují i tady. Mezi sociální problémy patří alkoholismus a také neodpovědné nakládání s odpadem a škodlivými chemikáliemi. Hlavním politickým problémem je postavení etnických menšin na jihu a východě země. V osmdesátých letech se pod tlakem vládních opatření mnozí vystěhovali.

I Bhútán čelí dilematu globalizace. Levné zboží z dovozu ohrožuje tradiční domácí produkci. Otvírání země např. pro turistiku, i když regulovanou, přináší nové zdroje a ekonomický růst, jehož podoba je ale často v rozporu s cílem štěstí, který si země stanovila. Dašo Karma Ura shrnuje vyhlídky své země: „Potřebujeme technické inovace a pokrok západu spojit s celostní cestou hmotného a spirituálního rozvoje. Doufám v moudré a šťastné lidi na místě bezohledných egoistů.“

V zemi, kde se politika řídí heslem, že peníze jsou až na prvním místě, to zní jako naivní pohádka. Také představa náboženství, které na etickém základě aktivně formuje spravedlivou a šťastnou společnost je nám na hony vzdálená. Osvícené panovníky, kteří pracují pro dobro lidu, jsme tu už taky hezky dlouho neměli. Navíc si jako Češi myslíme, že jsme moc malý národ na to, abychom zkoušeli nějakou vlastní cestu — stejně to za nás někdo vždycky rozhodne, ať už v Berlíně, Moskvě, Washingtonu nebo Bruselu. Když si to myslíme, tak se to taky děje. Buddhismus dobře zná sílu falešných představ a moc svobodného ducha.

Valné shromáždění OSN přijalo na návrh Bhútánu 19. července 2011 rezoluci A/RES/65/309 United Nations General Assembly Resolution A/RES/65/309 nazvanou „Štěstí: směrem k holistickému chápání rozvoje“.

V příspěvku byly využity informace z časopisu Publik-Forum 12/2011 a z publikace Bhuttan. A Fortress at the Edge of Time?, Vienna Institue for Development, Vienna, 1999

    Diskuse