Začněme pohádkou či spíše příběhem. Byl nebyl jeden stát s vládou a parlamentem. A jak už to tak bývá, stát vybíral daně a tak bylo nutné sestavit státní rozpočet. Strážce pokladny připravil podklady a kancléř-premiér svolal vládu.

Ministr zemědělství chtěl více přidat zemědělcům, ministr dopravy chtěl více silnic, ministr kultury chtěl opravit divadlo. Strážce pokladny tomu přidal, tomu ubral, protože kde nic není ani smrt nebere. A premiér moudře pokýval hlavou a dohodnutý kompromis všude zveřejnil: „Podívejte se občané, jak my jsme dobří, nakonec jsme se dohodli."

Jenže v té zemi byla demokracie a tak musel rozpočet ještě do Parlamentu. Parlament už dopředu poslal dopis premiérovi, jestli chce více silnic, či více kultury a kolik že by se vůbec mělo vybrat a rozdělit.

„Ále,“ mávl rukou premiér, „však oni poslanci pochopí, že my jsme se dohodli, tak oni to jen schválí, co také jiného.“

Naštěstí státní rozpočet České republiky má jiný osud. Poslanci ho tvrdě projednávají a často má jinou podobu než vládní návrh.

A teď se podívejme do Evropy. Evropští poslanci velkou většinou sdělili dopředu Komisi a Radě, jaké mají představy o víceletém rozpočtu, zejména jak velký má tento sedmiletý rozpočet být. Rada však dojednala „moudře“ kompromis a teď, jak naše pohádková vláda čeká, že evropští poslanci to jen tupě schválí, však co jiného.

Když ne, tak: „Neobhajují národní zájmy, jsou škůdci svých zemí, jsou nezodpovědní, chtějí jen rozhazovat atd.“ Ne, jen se chovají tak, jak jim mandát přikazuje. Hájit zájmy občanů, kteří je zvolili a hájit svou pozici, kterou svým většinových hlasováním dali jasně dopředu najevo.

Prostě: Komise a Rada musí s Evropským parlamentem jednat a najít společný kompromis.