Literární vědec a publicista Vladimír Karfík už před rokem 1968 napsal do Literárních novin článek, který by se mohl znovu a znovu tisknout, jak je krutě platný: Článek se netýkal literatury, ale starého Mostu, který se měl bourat kvůli těžbě uhlí. A Karfík napsal, že kdyby se do ceny uhlí (tehdy plánované) měly započítat všechny náklady spojené s jeho těžbou, nikdo by si nemohl dovolit uhlím topit. Náš princip hospodaření je založený na tom, že tomu, co exploatujeme, nepřikládáme žádnou, nebo jenom mizivou cenu. Tehdy to bylo jak to uhlí (jehož metrák stál cca 3,60 Kčs), tak i zničená krajina s jejím kulturním a historickým dílem, kterým ji obohatil člověk. To byl v širším slova smyslu až fašistický způsob, který ve jménu energie coby hnací síly všech pětiletek programově ničil vše, co stálo v cestě. Když se boural starý, středověký Most, bylo to, jako když esesák vtrhne do místnosti a ve jménu rasové nadřazenosti všechny v ní postřílí. Vynechá toliko stařečka, kterého pak kultivovaně na kolečkovém křesle před objektivy kamer přemístí mimo jámu smrti na vidrholec.

K takovému režimu člověk tehdy pojal nenávist, protože viděl, jakému dílu, jaké nové hodnotě, ta krutě získaná energie slouží. Toho jsem si jako zedník nemohl nevšimnout.

Když v roce 1994 podlehly bagrům po marné obraně Libkovice, pokládal jsem to za nedopatření chaotické doby se setrvačností starých, totalitních bagrů. V napůl zničené krajině byly Libkovice krásnou obcí. Měla středověkou historii a před válkou v ní žilo více než tisíc obyvatel, povětšině Němců, kteří obec dobře zabydlili vším, čemu dnes říkáme infrastruktura (od pekařství, zámečnictví atd. přes školu, lékaře, faru až po hospody, hasiče, Sokoly, ochotníky...). Něčemu z toho se dokonce podařilo přežít minulý režim, jiné se po převratu znovu začalo rozvíjet. Živá obec poskytovala nejen řadu i jiných a často lepších pracovních příležitostí než důl, ale také bohatší sociální vazby, než jsou „fárat, štajgr, výplata, dáme ještě jedno, jdem bydlet, a v bytovce nová televize a stará stará“. Důsledkem takového života je zvláštní podoba blahobytné chudoby, kterou v Lidových novinách z 1. 2. 2010 vyjadřuje Ervína Matoušková z Horního Jiřetína, když říká: „Už když jsme se stěhovali z Komořan (obec rovněž zbouraná kvůli uhlí — LN ale píší „obec, která ustoupila uhlí“), tak nám řekli, že se to jednou bude bourat i tady.“ Klidně se proto nechá od uhelné společnosti vyplatit — dodávají LN  (V dolech totiž pracuje celá její rodina a odstupné je štědré.). Přirozeně, když vůkol nebude nic než důl, budou v něm muset být všichni.

Po „prolomení limitů těžby uhlí v oblasti“, čemuž odmítnutím novely horního a geologického zákona napomáhá naše provizorní vláda, je Horní Jiřetín v Podkrušnohoří bezprostředně ohrožen. Tuším, že se znovu bude opakovat libkovická anabáze s marným pokusem, aby zůstal stát alespoň jejich barokní kostel, a už si představuji i titulek Lidových novin, které svým apatickým čtenářům sdělují, že po „marných snahách ekologických fundamentalistů ustoupil uhlí také Horní Jiřetín“. Protože tomu, co exploatujeme, nepřikládáme žádnou nebo jenom mizivou cenu — jak vystihl kdysi Karfík. — Ale jakému dílu (jaké onačejší hodnotě, než je sám Horní Jiřetín a život v něm) ta krutě získaná energie bude sloužit? — rozhlížím se kolem sebe se starým poznáním.

Doufám ale, že je tu ještě jedno nadějné hledisko: I kdyby naši přední fundamentalističtí ekonomové a energetici nám vskutku nějak vyčíslili (to umějí jenom oni), že v zájmu ozdravění ekonomiky (v zájmu všeho lidu), naší evropské důvěryhodnosti (proletářského internacionalismu), energetické soběstačnosti (maso bude) by Horní Jiřetín opravdu měl padnout (a to ať se to někomu líbí, nebo ne — řekne pan prezident), pak se snad pragmaticky dokážeme dohodnout, že když energii uloženou v uhlí pod Horním Jiřetínem ušetříme, pak není důvod ho bourat, a to na věčné časy. — Byla by taková dohoda možná?

Fundamentalističtí ekonomové a energetici, začněte počítat, ať není pozdě! (A ono se také ukáže, zda jde vskutku o energii, či o „jiné zájmy“.)