Týden před hlasováním ve Sněmovně měl premiér Nečas vystoupit úplně jinak, než právě udělal na tiskové konferenci. Pokud stále otálí s odpovědí prezidentu Václavu Klausovi na klíčovou otázku, jestli vládní návrh na majetkové vyrovnání s církvemi prolamuje restituční hranici roku 1948, tak na to ale umíme odpovědět za něj.

V květnu tohoto roku položili poslanci ČSSD premiérovi v písemné interpelaci úplně stejné otázky, jako prezident Klaus. Odpověď od premiéra jsme obdrželi 29.května 2012.

Takže my už víme, na čem jsme a víme, že žádné přísliby ani garance, po kterých prahne Klaus, že k prolomení února 1948 nedojde, nemůže vláda ani premiér prezidentovi poskytnout.

V odpovědi pana Nečase se jasně říká, že rozhodnutí o tom, jakému nároku bude vyhověno a kterému ne, bude v rukách soudu. O eventuálním prolomení restituční hranice budou tedy rozhodovat soudy. Tuhle odpovědnost za sebe nemůže vzít žádný poslanec ani premiér a říkat dopředu, jak soud rozhodne. Premiér upozorňuje, že u některých individuálních případů už k tomu dokonce došlo. Prostě politická perzekuce a porušování lidských práv jsou dostatečné argumenty a je to tak správně. Nyní budeme mít zákon, který to bude v případě církví umožňovat obecně.

Prolomení hrozí také proto, že majetek, který se má vydávat církvím, je naprosto nepřesně definován, dokonce mohou být poskytnuty náhrady i za majetek, zabraný daleko dřív než v únoru 1948 — jedná už o majetek, zabraný Masarykovou pozemkovou reformou roku 1919.

Požadavky církví jdou dnes daleko za to, co jim zůstalo po pozemkové reformě v roce 1919. Nikdo za této situace nemůže garantovat, že soud nebude opakovaně překračovat hranici února 48. Nic jiného nemůže premiér Petr Nečas prezidentovi Klausovi odpovědět!

Zákon, o kterém se bude příští týden hlasovat ve Sněmovně je vrácený ze Senátu a v tuto chvíli už na něm nelze nic změnit. Jediné, co lze udělat a co platí pro každého poslance, je, že pro něj zvedne či nezvedne ruku. Ani prezidentovi už v jeho rozhodování nemůže už nikdo žádnou garancí v rozhodování pomoci. Prostě každý, kdo má s tímto zákonem co do činění, musí říci jasné ANO či NE.

Stanovisko ČSSD je velmi přehledné.

Bereme naprosto vážně nález Ústavního soudu, ve kterém je Parlament kritizován za nečinnost. Ale stejně vážně bereme upozornění Ústavního soudu, že novým rozhodnutím nemohou vznikat nové křivdy. Ústavní soud dává přednost naturálním vyrovnáním před stanovováním náhrady a připomíná, že není nutné plné odškodnění, ale platí koncepce pouhého zmírnění, ne odstranění křivd. Zároveň Ústavní soud říká, že je potřeba dodržovat princip rovnosti občanů při odškodňování a nové odškodňování nesmí vyvolávat nové nespravedlnosti.

Přesně tohle vládní návrh zákona porušuje. Pokud bude přijat, budou poškozeni stovky a tisíce restituentů z devadesátých let, jejichž nároky byly odmítnuty, například proto, že se týkaly rozhodnutí, učiněných před rokem 1948. Zároveň hrozí žaloby těch, která se cítí poškozeni, protože zatímco v jejich případě mělo odškodnění pouze symbolický charakter, tady se někomu dostává naprosto luxusního zacházení a jak praví stanovisko legislativní odboru Senátu P ČR:

„…neboť podle dosavadní restituční úpravy šlo vždy pouze o zmírnění některých majetkových křivd, v tomto případě se reparují všechny škody, vzniklé na původním církevním majetku..“

Nehoráznou nespravedlnost představuje výpočet finanční náhrady, u které nelze ani zjistit, za co je poskytována, nelze se nijak domáhat ani určení, zda konkrétní majetek byl zařazen důvodně či nikoliv, zda není odškodněn dvakrát a podobně…

My vlastně vůbec nevíme, jak se k číslům, která vládní návrh uvádí, došlo. Hausnumero je jak celková suma 134 miliard korun, tak údajná suma 75 miliard korun vraceného nemovitého majetku, tak naprosto nejasná konstrukce výpočtu, kterou se došlo k 59 miliardám korun finanční náhrady.

Restituenty devadesátých let ale nutně zvedne informace, že orná půda byla oceněna ve výši 44,50 korun za metr čtvereční, přičemž finanční náhrada za ornou půdu byla doposud 10 korun za metr čtverečná. Podobně za lesní pozemky je vyplácena fin.náhrada 27,7 korun za m2, přičemž finanční náhrada podle zákona o půdě byla okolo 9 korun za m2 (Zákon o půdě z roku 1991).

Těch nevýhodností je ještě víc a všechny dohromady jsou porušením principu rovnosti občanů při odškodňování, po kterém volá Ústavní soud.

Tento způsob zákona, který předkládá vláda, bude spojen s nekonečnou řadou soudních sporů, jejichž výsledky nás budou překvapovat ještě po letech.

A druhý základní problém a kámen úrazu tohoto tzv. majetkového vyrovnání státu s církvemi je skutečnost, že podle tohoto zákona se církve promění v podnikatelské subjekty, obchodní společnosti, které budou fungovat bez omezení jako jakákoli jiná s.r.o. Budou moci prodávat majetek bez výběrového řízení a dokonce i bez daně.

Dokonce i finanční náhrada, kterou dostanou od státu, nebude předmětem daně, poplatku ani jiného peněžitého plnění. Budou na tom lépe, než každý právoplatný fyzický dědic, který musí platit odpovídající dědickou daň.

Proč se to všechno děje, nám vysvětlil profesor Schwarz, který na tiskové konferenci s premiérem Nečasem a dalšími členy NERVu uvedl, že je nutné „církevní majetek rozpohybovat, aby začal konečně vydělávat“. Z jeho vystoupení jasně plyne, že máme co do činění s vlnou privatizace církevního majetku, který ale nepřinese růst národnímu hospodářství, jak tvrdí profesor Schwarz, ale především kapsám vyvolených šíbrů, kteří už v tuto chvíli cítí kořist, jaká tu už dlouho nebyla. Vítězové kuponové privatizace a privatizace obecného majetku touží po dalším kusu státního masa. Zvlášť dnes, kdy v době krize je parazitování na veřejných penězích o něco obtížnější, musí lidé jako Kalousek, Bendl či Nečas přijít s něčím novým, co dá smysl existenci této vlády, která si jinak s ekonomiku státu příliš rady neví.

Proto jsou církevní restituce tak důležité. Ale to se veřejně vysvětlovat nedá, proto si premiér Nečas jako téma zvolí údajnou restituci Lidového domu a dokonce k tomu vyrobí pojízdný propagační vůz a billboardy. Chápu, že to stranu ODS stálo mnoho peněz, ale přesto ho musím vyzvat, aby tyto nápisy stáhli a nešířili, protože se jedná o pustou lež.

Vážný omyl je už v těch základních faktech. ČSSD Lidový dům nikdy nezískala v žádné restituci. Příběh Lidového domu nemá se zákonem o restitucích nic společného. Doufám, že ODS nehodlá zpochybňovat rozhodnutí Ústavního soudu o tom, že současná sociální demokracie má právní kontinuitu s předválečnou sociální demokracií, která Lidový dům vždy vlastnila a nikdy vlastnit nepřestala.

Problém byl pouze v tom, že 24.února 1948 nám do Lidového domu vtrhli Lidové milice a usadili se u nás zhruba jako squatteři. Po listopadu 1989 začala sociální demokracie fungovat a vrátila se do svého původního majetku. Po Lidových milicích a Komunistické straně to byla ale ODS, která se tentokrát obrazně postavila do dveří a začala tvrdit ústy ministr financí Ivana Kočárníka, že by Lidový dům měl patřit státu. Vypadalo to, že se tehdejší pravicová vláda ODS pouze pokoušela ekonomickými prostředky zničit politickou konkurenci.

Nic více a nic méně.

Na místě ODS bych na tuto smutnou historii billboardy rozhodně neupozorňoval.