V Steinbeckově slavném románu Hrozny hněvu je následující scéna: starousedlíci se kvůli několikaletému špatnému počasí a špatné sklizni museli zadlužit u banky, jejich půda se po mnoho desetiletí stala půdou pouze pronajímanou a banka se po nějaké době rozhodla, že výnosy z půdy zracionalizuje, protože se jí nevyplatí mít půdu rozparcelovanou na malá políčka. Provede mechanizaci, ukončí nájemní vztah se starousedlíky a ti musí odejít ze svých domovů. Když přijede najatý pracovník banky zbourat dům jedné rodiny, ta se rozhodne bránit, vždyť to přece byli jejich předci, kteří zvelebili pustinu a připravili ji k osevu. Ukáže se ale, že ten, kdo jim přijel vzít střechu nad hlavou, není nějaký cizinec, je to syn jiného místního starousedlíka. Bránícímu se farmáři odpoví, že on přece není tím vším vinen, že si nezaslouží být zastřelen, že on musí tuto práci vzít a zinkasovat tři dolary denně, aby mohl uživit svou hladovějící rodinu.

V moderních společnostech je smysl popsaného příběhu vždy přítomný. Děje se v nich vždy něco, co 99% lidí, budeme-li parafrázovat heslo hnutí Occupy Wall Street, vnímá jako nepřirozené, jako špatné. Probouzí se hněv, lidé demonstrují, berou se za svá práva. Chtějí, aby se socializovali nejen ztráty, ale i zisky. Jejich heslem je spravedlnost. Dělba práce a racionalizace ale zapříčinily, že dnes už nikdo přesně neví, zda svou každodenní činností nepřispívá k větší nespravedlnosti. Nikdo není už totiž schopen dohlédnout konečný výsledek svých činů. Každý je do systému zapleten natolik, že je vždy zpola vládnoucí, zpola ovládaný.