Tak jsem se před chvílí na Radiožurnálu dozvěděl, že „první tři dny nemoci se platit nebudou“, že ten nápad Ústavní soud zamítl. Ještě, že ho máme. Může to být k neuvěření, ale i Klausem navolení soudci jsou schopni sociálního cítění.

Zpráva je to velmi dobrá. Není totiž vůbec jasné, proč by měli zaměstnanci svému zaměstnavateli nebo státu hradit za první tři dny nemoci ztrátu, kterou jejich onemocněním utrpí. Hospodářská krize na stát i zaměstnavatele jistě těžce doléhá, ale třeba už i na Českém rozhlase si nedávno povšimli a triumfálně to hned oznámili, že krize v eurozóně se dotýká dokonce i zaměstnanců. Tedy nejen bankéřů, podnikatelů, politiků, všemožných expertů, manažerů a dalších, jak říká pan premiér, skutečných tvůrců hodnot, bez nichž si dnes fungování zdravé ekonomiky, na rozdíl od zaměstnanců, nelze vůbec představit.

Rozhodnutí Ústavního soudu je tedy vstřícným krokem vůči oné nedůležité vrstvě občanů. Ta bude mít beztak i nadále právo první tři dny nemoci přecházet a, pokud se bude jednat o málo vážné onemocnění, jako je třeba prasečí chřipka, vyléčit si ho přímo v rámci pracovního procesu. Protože, jak je známo, práce léčí. Kromě toho, že také šlechtí.

Největší úlevou je ovšem rozhodnutí Ústavního soudu pro toho, kdo se rozhodne toto své právo nevyužít. Bude moci stonat s vědomím, že kromě plateb u lékaře, za léky a za nastandard, nemusí nic platit alespoň svému zaměstnavateli. Alespoň zatím.

Zklamáni jsou jistě zejména exekutoři, kteří už si brousili zuby na majetky zaměstnanců neochotných či neschopných první tři dny své nemoci uhradit. Zklamání to ale jistě není nijak velké, protože i tak je v tomto státě pro jejich svobodné podnikání prostoru víc než dost. A možná se přece jen ještě zvětší.

Nedávno jsem z vyjádření jednoho analytika, opět na Radiožurnálu, totiž pochopil, že se brzy budou moci klidně zrušit i takzvané demokratické volby. Protože nový francouzský prezident Holland má sice hodně plánů, ale že mu beztak nakonec nezbude, než dělat zase jen to samé, co dělal Sarkozy. Neboť ekonomická krize je prostě stále zde a řešení je pouze jedno jediné. A nezbytné a nutné, jak by řekl Nečas. Tak k čemu volby, když podle skutečných odborníků není mezi čím volit?

Teď jsem ovšem zjistil, že se šotek vloudil a Ústavní soud nerozhodl o tom, že za první tři dny nemoci nebudou muset platit zaměstnanci zaměstnavatelům, ale zaměstnavatelé zaměstnancům. Jsem trochu zklamán, protože to v rámci celkového směřování této země postrádá trochu logiku a důraz. Neboť jak prohlásil ve filmu Otakara Vávry Jan Hus jeden z pražských konšelů, který krátce na to letěl z okna na píky spoluobčanů: „Na chátru se musí zostra!" A pregnantně vystihl základní ideologickou tezi naší současné vládní nomenklatury.

Ale i tak je všechno vlastně v pořádku. Nezbytně a nutně. Zaměstnanci mohou být ještě rádi, že za první tři dny nemoci nemusí platit. Zatím.