Motto: Stultum facit fortuna, quem vult perdere - když chce osud někoho zničit, udělá ho stupidním (Publilius Syrus)

Současný ministr zahraničí, Karel Schwarzenberg, je jedním z horkých kandidátů na post českého prezidenta. Je také velmi plodným autorem nejrůznějších štiplavých bonmotů. Jeden z nejznámějších je tento:

„Bohudík už je to tak dávno, co jsem byl naposled v Praze, že už si nepamatuju na ty paka.“

Tak pravil pan ministr při cestě po USA o jednání lídrů současné vládní koalice, které je i on významným zástupcem.

Pojem „pako“ se v našem jazyce obvykle používá pro označení člověka, jehož jednání či názory jsou rozporné, jednoduše řečeno, který se chová stupidně. Americký historik ekonomie italského původu Carlo Mario Cipolla ve svých textech o lidské stupiditě (viz také) upozorňuje, že lidé neustále zapomínají na to, že vstoupit do jednání nebo se sdružovat s lidmi jednajícími stupidně, a to ve všech dobách, místech a za jakýchkoli okolností, se vždy ukáže jako nákladná chyba. Svým způsobem lze toto jednání tedy také chápat jako stupidní. Je tedy možno v tomto kontextu považovat vládní spolupráci s „paky“ za nestupidní jednání?

V sobotním vydání deníku Právo byl se Schwarzenbergem otištěn obsáhlý rozhovor. Řada odpovědí pana ministra je velmi pozoruhodných a zasluhujících si analýzu v souvislosti s pojmem „chovat se jako pako“ či vědečtějším označením „chovat se stupidně“. Schwarzenberg se v rozhovoru hlásí k odkazu Václava Havla (a jednoznačně se k němu přihlásil i na jeho pohřbu, kde pravil: „Pane prezidente Havle, za pravdu a lásku budeme dále bojovat. Neustaneme, můžete se na nás spolehnout“). Zkusme tedy některá prohlášení ve zmíněném interview porovnat také s tezemi Václava Havla.

Ministr zahraničí uvádí, že by jako prezident spolupracoval i s vládou pro něj obtížně přijatelnou a vysvětluje to následovně:

Budu muset spolupracovat s každou (vládou). Já jsem v životě musel spolupracovat s různými lidmi. Já vám k tomu řeknu historku. Před lety byl můj syn ve Vídni osočen známým: „Co to tvůj otec v Česku vyvádí, v české televizi vidím, jak se setkává s bývalými i soudobými komunisty a s některými bývalými si i tyká.“ A můj syn, který je bystrý, mu odpověděl: „Co se v mládí naučil, ve stáří našel. Když otec předčasně zdědil statek ve Štýrsku, seděli ve městě a v okresní správě staří nacisté, tak s nimi musel vycházet, protože je nemohl obejít. A to samé dělá v Čechách.“ Člověk musí vycházet se všemi lidmi.

Ve svém slavném dopisu Gustávu Husákovi napsal Havel také tuto kritickou větu: „Zdá se, že málokdy v poslední době dával společenský systém tak otevřeně a bez zábran příležitost uplatnit se lidem ochotným hlásit se kdykoli k čemukoli, pokud jim to přináší užitek.“

Je přesvědčení, že „majetek (statek) stojí za to, abychom vycházeli se všemi lidmi“ v souladu s kritickým pohledem uvedeného Havlova výroku? Je víra v bezrozpornost tohoto postoje nestupidní?