Nafta v českých poměrech

Zdeněk Vyšohlíd

Zdražení benzinu a nafty v Polsku na 34 až 36 Kč vyvolalo protesty polských řidičů. Blokovali čerpací stanice i silnice před parlamentem a Úřadem vlády. Prý jsou to ceny na polské poměry nepřiměřeně vysoké. A na poměry třeba u nás na venkově?

Nepokoje polských řidičů mají své zdůvodnění: platit za benzin a naftu stejně jako v západní Evropě, když se v polských poměrech vydělává třikrát či čtyřikrát méně, je nepřiměřené. Je to nepoměrně moc.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Mluvit dnes o poměrech jde velmi těžko - kolem vidím spíš nepoměry než poměry. Jsme na tom jako polští řidiči, ale neprotestujeme. Jsme nepoměrně trpělivější.

Teatrálně řečeno: když se doba vymkla ze svých kloubů, vymkly se i poměry. Staly se z nich nepoměry. Začalo to už dávno, ještě za minulého režimu. Když byl benzin dražší než pivo, říkal jsem si, to musí špatně dopadnout. A dnes? Za litr nafty zaplatím tolik, co za litr plzeňské dvanáctky, když je  „v akci“. A ještě zbývá na jedno zlevněné nealkoholické nebo výčepní, když je  „v akci“. Značky ani řetězce neuvádím, to by byla reklama. Ale říkám si: To musí špatně dopadnout. Hned řeknu proč:

Traktor zemědělce má jistě větší nádrž než moje auto, to má 55 litrů — budu počítat jen 50, pro jednoduchost. Kolik myslíte, že musí zemědělec prodat brambor, aby si mohl těch 50 litrů nafty koupit? Když má štěstí a prodá je, musí jich prodat víc než 6 metrických centů, víc než 600 kilo! Kolik nafty asi spálil jeho traktor, než zoral pole, zasázel, vyoral, uskladnil a následně opět vyskladnil těch dvanáct půlmetrákových pytlů? Ale ani za tuto cenu prý je dnes nikdo nechce.

Ať dělá něco jiného. Zkusme mléko: vloni se vykupovalo za 8,50 Kč, a tak musel prodat 215 litrů mléka, aby teď koupil naftu do osobního auta. Velkoryse přehlížím, že tržbu za mléko musí zdanit, takže by ty dva hektolitry mlék na nádrž nafty asi sotva stačily. Přitom je to čerstvě nadojené mléko, z toho nejsou jen stovky krabic mléka odstředěného, ale také smetana, máslo a podobně.

Co třeba kuřata? Zemědělec dostane 22 Kč za kilo — a nadává, protože kdo je od něj vykoupí, řekne si hned o dvojnásobek — a jen je prodá dál — a tam je prodají nám, třeba mně nebo vám — víme za kolik! Jsou to nepoměry. Znetvořené, někdy až zrůdné poměry.

Kdejaký protřelý politický harcovník by možná chtěl namítnout, že „je to složité“, že nechápu komplexně celou problematiku. Že musí i naše zemědělská výroba být konkurenceschopná, vyrábět levněji, jako v zahraničí. Nechci dělat seriál Pohledů přes hranice, abych tyto názory vyvrátil. Jen řeknu, co si mnozí zemědělci myslí: že někde tam v dáli směrem na západ nebo někam ke Golfskému proudu i ti politici pracují lépe než ti naši, dělají méně hloupých unáhleností než naši strůjci elektrovoltaických polí, prohraných arbitráží a všežravé korupce. Té se daří asi lépe než zemědělcům; když se projedete z Domažlic do Chebu, můžete počítat prázdné a rozpadající se kravíny a vepříny, opuštěné dvory — a když je uvidíte, počítejte i ty, které jsou v provozu. A doufejte, že se jim daří dobře, takže v provozu ještě zůstanou.

O životě, resp. živoření zemědělství svědčí také stav ornice na polích, kyselých „pastvin“. Co já vím jen tak ze sousedství, bavorští, asi vůbec němečtí politici si uvědomují, že péče o krajinu by skomírala, kdyby skomíralo zemědělství. Nebavme se proto v našich českých poměrech jen o výkupních cenách mléka, masa nebo brambor, ale také o dotacích, životním prostředí nebo životě krajiny.

„Poměry nejsou okolnosti,“ napsal Karel Kosík. „Poměry jsou souhrn měr a vah, způsobů měření a vážení, rovnají se platným a uznávaným normám, určujícím směr, závažnost i způsoby zvažování a uvažování. Většinou srůstají lidé s poměry natolik, že jsou jejich neoddělitelnou součástí, nemohou se od nich odtrhnout a ztrácejí k nim odstup: zcela se ztotožnili s tím, co doba považuje za důležité a čemu dává přednost.“ Má-li filosof Kosík pravdu, pak zrůdné poměry neovlivňují jen okolnosti, v nichž žijeme, ale deformují samo naše žití a bytí, myšlení a smýšlení — berou nám radost, životu poezii a člověku štěstí.

Spravování věcí veřejných by se mělo ubírat přesně opačným směrem, než se v dnešní době ubírá. Proto tento článek. Psal jsem ho možná v bláhové naději, že se nenaplní ještě jeden citát, jedna vize Karla Kosíka: „Bez myšlení a kritiky, jako pochodující bezhlavost, budou lidé šťastnější.“

Zdá se mi, že už pochodujeme.

    Diskuse
    January 27, 2012 v 10.24
    poměry
    se konsolidují směrem k nule, usoudili už kdysi V+W.
    Dnes je, příznačně, heslem: nulový deficit.
    SH
    January 31, 2012 v 19.1
    A trochu jinak.
    Dovede si uvědomit kterýkoliv byrokrat, kolik brambor představuje jeho plat. A co teprve takový Gott, kolik brambor představuje lístek na jeho koncert, či dokonce cena za jeho vystoupení?! To jsou mnohem větší paradoxy.
    February 1, 2012 v 10.56
    a kolik brambor
    teprve vypěstuje takový exekutor ! A kolik tím nasytí bezdomovců !