Rainer Maria Rilke opustil své rodné město jako dvacetiletý v roce 1895 a jeho vztah k Praze zůstal po celou dobu jeho života ambivalentní. Neprožil tu zrovna radostné dětství, byl tu uzavřen ve světě německé menšiny, ani jeho básně v tom nejútlejším mládí nestály za mnoho. Prahu navštívil naposledy v roce 1911, pak už se tam nikdy nedostal, ačkoliv v roce 1920 bylo vyhověno jeho žádosti o československé občanství.

Po odchodu z Prahy se stal významným Evropanem, stál přímo ve středu uměleckého světa, byl jedním z evropských modernistů, symbolem středoevropských nalomených nálad. Právě proto je jeho dílo dodnes čteno a jeho popularita v německy mluvících zemích je neobyčejná.

Pro rozhlasový pořad o Rilkově poezii říká v jeho posledním díle překladatelka a autorka rilkovského scénáře Michaela Otterová:

„Nynější masový zájem o Rilka odstartoval tzv. Rilke-Projekt, s nímž v roce 2001 přišla dvojice hudebníků-producentů Richard Schönherz a Angelika Fleer. Původně šlo o jediné CD s Rilkovými verši, namluvené známými osobnostmi kultury a dotvářené zvukovou kulisou od Schönherze a Fleerové. Do dnešního dne se prodalo 150 000 kusů tohoto nosiče, takže není divu, že následoval 2., 3. a na sklonku minulého roku i 4. díl projektu. Mezi osobnostmi, které se ho zúčastnily, můžeme jmenovat např. fassbinderovskou herečku Hannu Schygullu, další významnou německou herečku Hannelore Elsner, zasloužilou punkerku Ninu Hagen, britského držitele Oscara sira Petera Ustinova anebo třeba francouzskou zpěvačku Patricii Kaas. V roce 2004 se stejnojmenná multimediální show vypravila na „šňůru“ po Německu a její úspěch definitivně potvrdil, že Rilke je i v novém tisíciletí cool. Takováto popularizace kulturního dědictví by byla v našem prostředí asi těžko myslitelná. Jen si představte, jak hvězdy místního showbusinessu objíždějí republiku se seifertovským, nedej Bože holanovským pásmem! Na Rilke-Projekt lze nahlížet pohledem přejícným jako na úžasnou propagaci vysoké kultury u široké populace, anebo pohledem povýtce kritickým. Hudební doprovod totiž není nijak převratný a samotný výběr básní činí z Rilka jednostrunného melancholika nočních samot.“

Ve středu 7. prosince byla na dům, kam Rilke chodil do školy, konečně umístěna pamětní deska s bustou od sochařky Vlasty Prachatické. Kdybyste ten dům hledali, řiďte se Rilkem, který to místo popisuje takto: „Když půjdete po hlavní třídě, po Příkopech, Z Modré hvězdy po levé straně směrem dolů, přejdete jen jednu malou postranní uličku ( jmenuje se Nekázanka) a ocitnete se na roku Panské ulice, která dříve patřila k nejlepším ve městě. Zahnete u piaristického kostela a po levé straně uvidíte stejnojmenný starý klášter, kam jsem jako osmiletý a devítiletý chodil do školy.“ ( Psáno 25. května 1920, přel. Alena Bláhová).

Tak tam, na chodníku před tím domem v ulici na Příkope 16, kde má už desku Johannes Urzidil, jenž tam o něco později také chodil do školy, jsme ve středu dopoledne stáli. Projekt inicioval Pražský literární dům autorů německého jazyka ve spolupráci se Společností Mariny Cvetajevové. Podílel se i pražský magistrát.

V tom domě je dnes prodejna nějakého značkového zboží, jako ostatně ve všech domech na Příkopě. Asi to tak má být, tyhle luxusní ulice a obchody jsou ve všech metropolích, žádný velký život však v těch obchodech není. Toho sychravého dopoledne celkem nechodil nikdo.

Zatímco o Rilkovi a kouzlu Prahy pro německy píšící literáty už od středověku řečnil Jindřich Pokorný, pozorovala jsem smutný život v tom obchodě. Prodavač, který dlouho stál za pultem v prázdném krámě a nevěřícně kroutil hlavou nad těmi lidmi, kteří postávají na chodníku v zimě, postupně znervózněl a začal přecházet po krámě a všelijak přerovnávat věci. Měl žluté tričko, modrý jakýsi svetr a modré kalhoty, byl dohola a nevypadal moc luxusně. Impozantní zjev řečnícího starého muže v dokonalém svrchníku ho sice rozčiloval, ale bránil mu jakousi autoritou dát najevo nevoli.

Až když se slova chopila představitelka Společnosti Mariny Cvetajevové, menší starší žena, současně mu povolily nervy i dodal si odvahy, vyrazil ze dveří a rozčileně spustil: „To přece nemůžete, tady takhle stát! Ihned uvolněte ty dveře, bráníte zákazníkům, nemůžou do obchodu!“

Společnost ho neposlechla, dokonce si ho ani nevšímala, nakonec deska Rilkovi 100 let poté, co byl v Praze naposledy, se dává poměrně málokdy a žádný pohyb zákazníků jsme před obchodem stejně neviděli. Pak jsme si připili na chodníku vínem z plastových kelímků a rozešli se do práce a do tepla. Představovali jsme si přitom, jak by bylo hezké, kdyby ten muž vyšel z obchodu s podnosem, na němž by kouřil teplý grog, který nám uvařil, zatímco my jsme odhalovali bustu. Jak by bylo milé, kdyby řekl, jaká je pro něj čest, že může mít na svém obchodě hned dvě pamětní desky, a že ta Rilkova, nová, před níž se budou lidé zastavovat, mu jistě zvedne prestiž a je možné, že i tržby, když se mu podaří na Rilkovo jméno navázat se svou nabídkou. Já jsem hned v duchu viděla kolegyni z rozhlasu Hanu Kofránkovou, jak v tom obchodě koná rilkovské poetické matiné (bez honoráře) a Jan Burian jak ji doprovází zpěvem zhudebněných Rilkových básní. K čemuž mu majitel obchodu nechá z vedlejšího Savarinu přinést klavír a  majitel sousedního obchodu, který se na tom samozřejmě také přihřeje, dá to piáno na své náklady naladit. Nejbližší cukrárna hned vymyslí nějaký zákusek a na šálky nechá natisknout faksimile Rilkovy krátké básně.

Nechci ten obchod jmenovat, byla by to reklama, ale lidi jim tam nechodí a chodit nebudou, nemají k tomu žádný důvod, zvláště, když tam obsluhuje tak nevzdělaný a nevychovaný prodavač.

I když, ono to za Rilkova dětství, alespoň můžeme-li básníkovi věřit to, co napsal Sidonii Nádherné 8.března 1912, nebylo o moc lepší:

„Ty nekonečné procházky po příkopech, Ovocném trhu, Ferdinandce, po nábřežích, na které mě pořád brali a kde jsme chodili sem a tam a znovu tam a sem — můj Bože, já jsem od nich něco čekal, měl jsme pro ně duši otevřenou, ačkoli jsem tušil, že z tohoto manýrovatého popocházení mezi dospělými lidmi nemůže nic vzejít. To je pro mě Praha, to na ní lpí, a s tímto ošklivým spoluvědomím ji vnímám, kdykoli přijedu… proto pro mě asi zůstává tmavá.“

(přel. Alena Bláhová)